Otázka: Filosofické proudy 20. století
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Týna
– filosofie 20. století je poměrně komplikovaná a obsáhlá
– dělí se na velké množství směrů
– reaguje na vývoj společenské situace
– vyskytuje se v ní kontrast mezi válkou a pokrokem techniky a vědy
Filosofické proudy rozvíjející se na přelomu 19. a 20. století
* Historismus
– hledá odpovědi na otázku dějin
– představitel: Wilhelm Dilthey
* Filosofie života
– působila především v Evropě
– představitelé: Henri Bergson, někdy také uváděn Friedrich Nietzsche
– Henri Bergson – byl židovského původu; jeden z nejvlivnějších autorů ve Francii
– v roce 1927 získal Nobelovu cenu za literaturu
– zastával názor, že život nejde vměstnat do racionálních kategorií
– kladl důraz na složky života, které nejsou rozumové – na vůli a intuici
=> věda nám ukazuje pouze rozumovou část a rozum není schopen proniknout k realitě
(neukazuje nám ji jako celek) => k pravé podstatě pravdy dojdeme tedy intuicí, ne přírodními
vědami
– soustředí se na vztah prostoru a času – domnívá se, že v běžných představách je prostor a čas
spojen, ale ve skutečnosti nejsou totéž
– prostor – je vlastností hmoty a lze ho racionálně rozebrat; je přístupný rozumu
– čas – nelze rozkouskovat; jde o jedno trvání (kontinuitu); není rozumu přístupný
Například pokud sledujeme film, vnímáme jeden proud událostí. Když ale vytáhnu film, jde o
oddělené body. Rozum tedy vše odděluje. K času se dostaneme přes vnímání – mimorozumově.
* Pragmatismus
– zrodil se ve 2. polovině 19. století v USA a od počátku 20. století začal pronikat do Evropy
– má dva významy:
– v laickém významu je pragmatik člověk, který se orientujev tom, co mu život přináší v praxi
(politické) a snažíse ji využít, aby uspěl; nevychází z žádné ideologie
– např. politik nedává na ideje, ale postupuje podle situace státu
– ve filosofickém směru je pragmatismus určitá metoda, která nás má vést k tomu, že něco
poznáme => kritériem pravdivosti, teorie a myšlenky je, jak se osvědčila v praxi => to znamená, že
to, co se osvědčí v praxi (je užitečné), je pravdivé
– s tímto směrem souvisí také utilitarismus – musíme přihlédnout k výsledkům jednání
– musíme brát ohled na praxi
– představitelé: William James – filosofa psycholog (behaviorismus)
John Dewey – americký filosof a pedagog
– převedl pragmatismus do pedagogiky – zastával názor, že by se na školách měla méně učit
teorie, ale více praxe => děti by měly dostávat více praktických cvičení, projektů…
Pozice orientované fenomenologicky
* Klasická fenomenologie
– pochází ze slov logos = věda; fenomén = jev
= věda o jevech a jevení se
– z jevů v minulosti rovněž vycházeli i Immanuel Kant nebo směr empirismus
– za zakladatele je považován Edmund Husserl – německý filozof pocházející z Prostějova
– další představitel: Francz Brentano
– heslo: „Zpět (návrat) k věcem samým“
– v 1. polovině 20. století nastal rozvoj přírodních věd, ze kterých jsme si vytvořili obraz světa, který
vnímáme=> tento obraz neodpovídá životnímu obrazu světa => ryze objektivní přístup vědy nám
umožňuje omezený pohled na realitu => k věcem musíme jít tak, jak se nám jeví – naše zkušenost
(vůně, barva…) => poté můžeme přidat vědecký výklad – teorie…
– rozděluje svět na dva světy
1. svět – svět modelovaný přírodními vědami – je sice přesnější, ale my nežijeme ve světě, jak
nám ho podává například fyzika
Na příkladu to můžeme vysvětlit tak, že pokud máme jablko, vidíme, že je zelené nebo dobré. Věda by nám o jablku řekla, kolik obsahuje bílkovin a cukrů. To je sice pravdivé, ale tak my to ve skutečném světě nevnímáme.
2. svět – svět vlastních zkušeností – máme se vrátit k tomu, jak se nám věci jeví samy o sobě =>
teprve poté můžeme přidat vědu, která není základem
– uplatněna i v řadě věd: fenomenologie sociologie, fenomenologie psychologie, fenomenologie
estetiky…
* Filosofie existence
= existencialismus vznikl v době mezi válkami v Německu, ale největší popularitu získal až po válce
– vychází z fenomenologické metody, ale převádí ji na lidskou existenci
– zastává názor, že člověk je to, co ze sebe sám dělá => tím, čím budeme, rozhodujeme tedy sami,
geny hrají jen nepatrnou roli => člověk je odpovědný nejen sám za sebe, ale i za celý svět
a zároveň je odsouzen býtsvobodný
– představitel: Jean Paul Sartre – nejvýznamnější a nejznámější představitel
– dílo: Existencialismus (existence) je humanismus
– rozděluje ho na:
– křesťanský – Karl Jaspers, Gabriel Marcel
– ateistický – řadí sem sebe, Martin Heidegger, Simone de Beauvoir
– Jean Paul Sartre – je hodně zaměřen na člověka => vychází z jeho subjektivity
– v díle tvrdí, že pokud vyrábíme nějakou věc, existují normy a pravidla, podle kterých se věc vyrábí
(přičemž ukazuje podstatu výroby nože)
– nejprve je podstata – věc chceme vyrobit, protože ji k něčemu potřebujeme, předem víme,
k čemu bude sloužit, a jak bude vypadat
=> až poté existence věci
– u člověka je to naopak => člověk se narodí nehotový => to, co z něj bude, rozhodne teprve jeho
život => existence je tedy prvotní a až poté následuje lidská podstata, se kterou se ale nerodíme
– člověk je svobodný a nemá žádné předurčení, na které by se mohl v případě špatných činů
odvolat => z toho vyplývá, že je také odpovědný nejen za svou existenci a své činy, ale i za
existenci a činy všech lidí
– člověk, který je odpovědný za své činy, se pak bojí, že by se mohl rozhodnout špatně a to v něm
vyvolává úzkost => někteří lidé jipotlačují, ale úzkost i tak vyjde najevo
– svoboda není dar => je to něco, co nás omezuje a zatěžuje
– Albert Camus – navazuje na Jeana Paula Sartra a přidává myšlenku, že z pocitu svobody nepramení
jen úzkost, ale i absurdita => musíme tedy do našeho života vnést smysl, což
můžeme dvěma cestami:
1. cesta – musíme si života užívat a žít ze dne na den
2. cesta – do našeho života vnese smysl nějaká vzpoura či protest proti něčemu
– díla: Cizinec, Mor
Mýtus o Sisyfovi
– Sisyfos – postava z řecké mytologie=> byl bohy potrestán a musel valit do kopce kámen,
přičemž když ho dovalil nahoru, kámen se opět svalil dolu
= „sisyfovská práce“ = zbytečná => tím chtěl poukázat na to, že lidský život je
absurdní a existence člověka nemá žádný smysl
=> člověk se může proti absurditě vzbouřit = revolta – snažíme se dát smysl naší existenci
– Karl Jaspers – německý filosof; po nástupu Hitlera k moci musel opustit Německo, jelikož byl
pronásledován díky své židovské manželce
– zavádí pojem mezní (hraniční) situace – např. smrt, utrpení, ale i radost nebo láska
– otevírají nám možnost klást si určitý typ otázek, jako například „Proč tu lidé jsou a jaký zde mají
úkol?“ nebo „Existuje Bůh?“
– dílo: Otázka viny – zabývá se vinou a podílem Německého národa na tom, co se stalo v 1. polovině
20. století = problematika nacistického Německa
– další představitel existencialismu: Gabriel Marcel
* Filosofie dialogu – představitelé Martin Buber, Emanuel Lévinas
* Upřednostnění otázky po bytí – což zastával Martin Heidegger
* Hermeneutika – představitelé Hans Georg Gadamer, Paul Ricoeur
Pozice orientovaná marxisticky
* Marxismus – Leninismus
– nejvlivnější ve 20. století a dostal se i na západ
– není filosofií, ale spíše povinnou ideologií především v bývalém sovětském bloku, jejíž znalost byla
vynucována
– dělí se na tři složky:
– dialektický materialismus
– historický materialismus
– teorie a praxe dělnického hnutí
* Neomarxismus
– ve 20. a 30. letech 20. století vznikla v Německu Frankfurtská škola, která se věnovala filosofii
a jiným společenským vědám
– představiteli byli většinou levicově zaměření filosofové a velké množství z nich židovského původu
=> proto když se Adolf Hitler chopil moci, emigrovali a škola byla zrušena => jejich činnost
pokračovala i během války a to v USA
– představitelé: Max Horkheimer, Theodor Adorno, Herbert Marcuse
– když měli možnost se vrátit zpět do Německa, škola byla obnovena, ale už na v ní působila nová
generace – do které patřil například Erich Fromm nebo Jurgen Habermas
– někteří představitelé se stali mezi mládeží vůdci hnutí na konci 60. let
– základna již nefunguje, ale organizace svou činnost vyvíjí neustále dál, přičemž se zaměřila na
soudobou moderní společnost
– zkoumá, jak společnost funguje a zkoumá ji z různých kritérií a pohledů
– zastává názor, že společenské vědy a filosofie se nemohou omezit jen na fakta a pojmy, ale
musí také kritizovat společnost a říkat, co je špatné a jak by se to mělo změnit
– představují ideál angažovaného filosofa
– marxismus je stále velmi vlivný
Křesťanská filosofie 20. století
* Katoličtí myslitelé
– na konci 19. století se katolická církev ocitla v defenzivě a to díky rozvoji vědy => na tento stav
reagoval nejvyšší představitel – papež Lev XIII., který vydal Encykliku nazvanou Aeterni Patris
– v překladu „věčným otcům“ – vyjadřuje zde svůj postoj k soudobému světu a problémům
– s vědou se vyrovnává tak, že doporučuje návrat k učení Tomáše Akvinského
=> vznik Novotomismu – navazuje na Tomáše Akvinského
=> současně vznik i dalších proudů – Novoscholastika – navazuje na jiné autory
– křesťanská filosofie měla velké zastoupení na univerzitách, zejména pak novotomismus
– zkoumali středověkou filosofii a začali také vydávat texty středověkých autorů, čímž dokázali, že
středověcí autoři nám mají stále co říct
– představitel: Pierre Teilhard de Chardin – nekonformní filosof
– člen jezuitského řádu a přírodovědec (vývoj Země…)
– jelikož se věnoval biologii, pokusil se o zvláštní syntézu Darwinovy evoluční teorie se stvořením
světa Bohem
– zastával názor, že nemůžeme Bibli brát doslova (že Bůh stvořil svět), protože Bůh svět neustále
tvoří
– noosféra = výtvory lidského myšlení (ducha) => evoluční teorii neomezuje jen na biologický vývoj,
ale zavádí i vývoj duchovní (např. věda nebo náboženství)
=> vývoj noosféry není nijak limitován => vývoj ducha totiž není ukončen a bude se neustále
rozšiřovat, až přijde tzv. bod Omega – kdy dojde k úplné proměně světa
– jeho myšlenky řada katolických učenců neuznává, proto na něj v průběhu interpretace svých
myšlenek útočili a měl dokonce zakázáno publikovat
– další představitelé: Étienne Gilson, Jacques Maritain
* Protestantští myslitelé
Pozice vycházející z pozitivismu
– za zakladatele pozitivismu je považován August Comte; říká, že máme postupovat vědecky =>
máme se řídit přírodními vědami; filosofie by měla konstatovat pouze fakta a vztahy mezi nimi
* Novopozitivismus
– za zakladatele považujeme tzv. Vídeňský kruh – skupina filosofů a vědců, kteří působili na vídeňské
univerzitě kolem Rudolfa Carnapa
– vychází z pozitivismu – tvrdí, že odrazem světa tak, jak ho vnímáme my, je jazyk – bez něho nemáme
přístup ke světu => zkoumali tedy jeho strukturu a snažili se ho formalizovat, protože je nepřesný =>
chtěli, aby byl jazyk vědečtější a ukazoval realitu přesněji
– zastávali názor, že pokud zmizí některé pojmy, zmizí z filosofie také spousta problémů => ve vztahu
k tomu, že termíny neodpovídají realitě, je musíme verifikovat = ověřit, zda jsou filosofická tvrzení
pravdivá
* Kritický racionalismus
– představitel: Karl Raimund Popper – nesouhlasil s novopozitivismem
– zastával názor, že pojmy se nemohou verifikovat, protože by tak odpadlo mnoho pojmů
i v přírodních vědách, ekonomice a dalších
=> přišel tedy s alternativou
– problémem je totiž indukce – z jednoho případu vyvozuje obecné závěry
Například pokud vidíme pět bílých labutí, znamená to, že všechny labutě jsou bílé. To ale platí do
té doby, než uvidíme černou. => indukce není spolehlivá
=> verifikaci tedy nahradil falzifikací – nehledá potvrzení pravdivosti výroku, ale hledá vyvrácení
pravdivosti výroku
=> dále zavrhl některé pojmy z jiných věd, které se nedají ani vysvětlit, ani vyvrátit a označil je jako
nevědecké (odsoudil např. psychoanalýzu a marxismus jako nevědeckou metodu)
– byl zajímavý svými názory na společnost
– dílo: Otevřená společnost a její nepřátelé – prezentuje své politické názory a kritizuje totalitní
režimy (jádro vidí u Hegela a Marxe)
*Ludwig Wittgenstein – ovlivnil logické pozitivisty
* Analytická filosofie – kladla důraz na analýzu jazyka
Ostatní proudy
* Nová metafyzika (nová ontologie)
* Strukturalismus
Postmoderní filosofie
