Kořeny novověké vědy – racionalismus a empirismus

 

   Otázka: Kořeny novověké vědy – racionalismus a empirismus

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): RikaHalabiova

 

 

 

 

Charekteristika období:

–          Spojeno s rozpadem tradičího evropského feudalismu , nástupem renesance a vznikem nových společenských vrstev

–          Rozvoj přírodních věd, experimentální fyziky a matematiky

–          Vzorem filosofického poznání – zkoumání zákonů přírody

–          Emancipace filosofie od náboženství, centrum v přírodě a v člověku – dostává se do centra dění

 

Obecně:

–          Gnozeologické filosofie 17. století (filosofická disciplína zabývající se poznáním – gnozeologie)

–          Základem jednoznačné a protikladné představy o původu, charakteru a hodnotě poznání

–          poznání – zkušenost (empirie)

–          poznání = činnost, kterou si naše vědomí osvojuje nějakou skutečnost pomocí našich psychických procesů a stavů (vnímání, představivost, myšlení) a zároveň i výsledek této činnosti – zjištění pravého stavu věci – poznatek

–          poznatek může být poznamenán subjektem /“poznávatel“/– hranice poznání, možné předsudky, osobní a společenské zájmy

 

Racionalismus a obnova věd

–         Rozum je hlavní a samostatný zdroj našeho poznání

–         Racionalisté jsou přesvědčeni o neomezených schopnostech lidského rozumu

–         Nespojují počátek poznání se smysly – smysly jsou totiž stálým zdrojem iluzí a omylů

–         Jistotou je pouze myšlení

–         Uznává „předzkušenostní zíklady poznání“ – tedy vrozené ideje

 

René Descartes (1596-1649)

– francouzský filosof a matematik

– kritizuje scholastiku (přispěla prý k nejasnosti filozofie)

– nejlepšími filozofy jsou básníci (nemají předsudky)

– pochybnost je pro filozofování nejdůležitější

,,Cogito ergo sum“ – Myslím, tedy jsem

– jediné, o čem nesmím pochybovat je to, že pochybuji, nesmím zpochybnit svou existenci

do myšlení patří:     – představivost

– vnímání

– rozumět (chápat) – jasně vidím nějaký pojem

– chtít (například Pygmalion efekt – nemůžu chápat něco aniž bych chtěla)

– tím, že myslím, vnímám i jiné věci → existuji nejen já, ale i ostatní věci (hmotné věci existují, vnímáme je)

– duch je neomezený, smysly jsou omezené – nelze pochytat a pochopit vše, zbytek lze nahradit matematickou rovnicí a spočítat

Rozprava o metodě: – 4 pravidla,jak se vyvarovat chyb

1. Smím uznat jedině ty pravdy, jež se mému duchu představily zřetelně a jasně, že o nich nemohu pochybovat → musím zpochybnit vše až do jednoho nezpochybnitelného bodu

2. Každou nesnáz, kterou vyšetřuji, musím rozdělit pokud možno v největší množství částí → cokoliv zkoumám musím rozdělit na jednotliviny problémů a pak je řešit.

3. Musím vycházet od pravd nejprostších a nejsnazších a od nich opatrně stoupat k poznání složitějšímu

4. Musím všade provádět výčty tak úplné, a přehledy tak obecné, abych si byl jist, že jsem nic nevynechal.

– tyto 4 pravdy = Descartova analytická metoda

 

– existují vrozené ideje = nezpochybnitelné pravdy, jsou vrozené (racionalismus) a ponoříme – li se do rozumu, poznáme je; jsou to pravdy vrozené = apriorní → t.j. 1)Představa Boha

2)Představa nekonečna

3)Představa dokonalosti

 

– existuje duch a hmota = je tedy dualista; existují dvě substance:

a) hmota = rés extensa (věc rozpínavá)

b) duch = rés cogitans (věc myslící)

– tyto dvě hmoty se spojí v člověku v šišince → člověk si uvědomuje sám sebe

zvíře je jen hmota (Bůh nenadál zvířata city a bolestí, protože nechce, aby trpěla, protože lidé je hodně bijí a ubližují jim)

Bůh je jen duch

– smrt člověka vzniká zničením stroje, duch se přemístí k Bohu a už se nevrací zpět

 

4 okruhy Descartovy filosofie: – pochybování x myšlení

– o vrozených idejích

– dualismus

 

– je zakladatelem moderní (novověké) filozofie

 

– z Descarta vychází okkasionalisté řeší dualismus

→ existence akce a reakce (kauzality) i mezi hmotami (když chceme spojit ducha s hmotou, Bůh vždy zasáhne první, takže například pokud chceme něco udělat, tak to uděláme ne z vlastní vůle, ale z vůle Boha)

→ ono spojení ducha s hmotou (myšlenky s činností) je příležitost pro Boha zasáhnout = Bůh spojuje psychiku s tělesnem = psychofyzický problém

 

Francis Bacon (1561-1626)

–          anglický filosof, právník, státník

–          odklání se od hledání účelu při zkoumání přírody a prosazuje hledání zákonů, které v nich působí

–          negativní překážky v procesu poznání Bacon zpřístupňuje ve spisu Nové Organon

–          překážky nazývá idoly

–                     rozděluje je do 4 skupin:

–                  idoly rodu – mají je všichni lidé, stavějí světu křivé zrcadlo svého omezeného smyslového a racionálního poznání, vše poměřují svým člověčím měřítkem (antropologismus)

–                  idoly jeskyně – souvisí s individualitou člověka, jsou dány osobitými vlohami, sklony, zálibami a výchovou

–                  idoly tržiště – nejškodlivější, pochází ze špatnéhovýběru a používání slov (užíváme slova, kterým každý rozumí jinak)

–                  idoly divadla – některé obrazy světa (například ve filosofických systémech), které považujeme za absolutně pravdivé, aniž bychom je kriticky analyzovali

 

Empirismus

–          tvrdí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost /smyslové poznání/, tj. Počitky, vjemy a představy, ze kterých se odvozují nejen předměty a obsahy, ale i principy našeho poznání

–          zkušenost – těžiště poznání a jeho jistoty a pravdivosti

–          uznává rozum a myšlení, ale jeho úlohu zužuje

–          omyly vznikají při zpracovávání zkušenostního materiálu rozumem

–          popírá vrozené ideje

–          úzce spjat se senzualismem, který odvozuje veškeré poznání z počitků a vjemů, myšlení je jejich pouhým asociativním spojováním, narozdíl od empirismu senzualismus bezezbytku ztotožňuje poznání s vnímáním

 

John Locke (1632-1704)

– anglický lékař, právník, filosof

– ideje jsou získané (vrozené neexistují) – odmítá Descarterovu teorii

– lidský rozum je neposaná deska (tabula rasa), která je popisována zkušeností

– zkušenost ústí ve vzniku jednoduchých idejí, z nichž vytváří rozum komplexní ideje (rozum pouze spojuje již vzniklé ideje)

– poznání – pouze manipulování s idejemi, rozum tvůrčím způsobem nezasahuje

– člověk je bytost smyslová

– dílo: Esej o lidském rozumu

 

G. Berkeley (1684-1753)

– Ir, teolog, misionář, filosof

– snaha obrátit lid zpět k Bohu – zničit ateismus

– vychází z Locka

– obraz světa nám přináší smyslová zkušenost, nepoznáváme přímo vnější objektivní svět, ale pouze naše ideje, kterými je popsán náš subjekt

– objektivní existenci věcí (Locke) nahrazuje tvrzením, že věci jsou pouhou kombinací našich počitků (věci existují pouze v procesu vnímání duchem, jinak neexistují)

– vše v souvisloti s náboženstvím – světy, které si vytváříme v našich vjemech se neliší, protože jsou takové, jak s námi hovoří Bůh

„Být znamená být vnímán.“

– dílo: Pojednání o základech lidského poznání

 

D. Hume (1711-76)

– Skotský filosof a historik

– navazuje na Locka, reaguje na něj hlavně Kant

– proces poznání vázán výhradně na materiál pocházející ze smyslové zkušenosti – ta nám pak poskytuje buď dojmy nebo ideje

následný myšlenkový proces je jen skládáním či vyhledáváním souvislostí

– kritizuje kauzalitu (pouhý zvyk našeho vědomí), metafyziku, náboženství (náboženské představy nejsou doloženy, jsou založeny v citu)

-dílo:  Pojednání o lidské přirozenosti  – nejdůležitější subjekt =  já (poskládanina vjemů)

3 obsahy vědomí (percepce)

imprese = živé momentální počitky (co slyšíme, vidíme)

představy = jednoduché ideje, vznikají při vzpomínkách, jsou to kopie impresí

složené ideje =   spojení idejí jednoduchých s impresemi

– spojení díky asociačnímu principu – když si spojíme špatnou impresi se špatnou idejí, vznikne špatná asociace ( = chyba ve vědění) = špatná představa o tom, co funguje

 

Immanuel Kant (1724-1804)

–          německý filosof, postava neměckého osvícenství

–          filosofoval celý život, byl slavný, přednášel antropologii, právo a morálku

–          snaha o smíření krajních pozic racionalistů a empiriků

–          byl všestranně zaměřený a byl pověstný svými „rituály“ – vše dělal přesně na čas a přesně tak jak byl zvyklý

–          byl nařčen z toho, že „zabil“ Boha, ale toto obvinění vyvrací tvrzením, že boha potřebuje, i když až v druhé řadě, protože ho nelze zcela poznat

–          zásadně nemíchá filosofii a náboženství dohromady

 

–          Pojetí skutečností – skutečnost – svět věcí o sobě, tento svět je nezávislý na subjektu, nelze poznat, víme o něm jen to, že existuje

–          Za skutečnost se dá považovat i svět věcí pro nás, který si v procesu poznání sami vytváříme

 

Předkritické období

přírodovědecky zaměřeno, řeší vznik vesmíru (tělesa se pohybují vlivem gravitace – působí 2 síly, vesmír vznikl působením Boha)

Fyzická monádologie – monáda je síla (částečka), která tvoří svět

Spis o rozličných lidských rasách (Darwinova teorie)

–          neví, zda je racionalista či empirik (pak i skeptik)

–          smiřuje racionalismus a empirismus

 

Kritické období

člověk má: 1) apriorní formy vnímání a myšlení (prostor a čas; kategorie = zařazuje           předmět) – vrozené

2) aposteriorní formy (smyslové vnímání zkušenosti)

>gnoseologický problém subjektu

-sloučení racionalismu a empirismu

 

Kritika čistého rozumu – o gnoseologii  (věda zabývající se poznáním)

 

Soud – zhodnocení subjektu:

analytické (že něco je takové, jaké to je vždycky – koule je kulatá) a syntetické (jaké to je, vlastnosti, které se mohou měnit, nejsou stálé – koule je měděná – může ale být i jakákoli jiná, ale vždycky zůstává kulatá)

 

– podstatu není možno poznat: Ding an sich (nepoznatelná  podstata)

 

Rozumová schopnost

– lidský rozum má 2 části: Verstand (rozmysl, nižší) x Vernunft (pravý rozum – poznání duše, Boha a metafyziky)

– Boha nelze poznat, lze si o něm udělat jen ideje

Ideje = přirozená představa o metafyzice

Antinomie = rozpory (důkazy čistého rozumu)

Pojem = není slovo, ale cosi, pod čím si něco konkrétně představíme (slovo je např. hala bala a pojem třeba kočka)

 

Kritika praktického rozumu

– praktický rozum = vůle člověka, která se promítá do jeho chování

– o etice, politice a právu (vůle řízená rozumem)

– kritika metafyziků a empiristů

> kategorický imperativ = narodíme se s ním, jasný příkaz, o kterém nepochybujeme (jednej tak, aby se zásady tvého chování mohly stát zásadami všech) – uvědomění si, co je špatné

> hypotetický imperativ – ten je špatný, nesmíme uvažovat o odměnách za naše jednání…

> etika – doposud byli lidé podle filosofů od přírody buď hodní nebo zlí (empirici tvrdí, že je člověk takový, jak  ho vychová rodina, společnost a jeho vlastní zkušenosti a racionalisté říkají, že díky náboženství má člověk vrozenou schopnost rozeznat, co je dobré a co špatné)

– proto Kant hledá apriorní princip, který by se dal uplatnit na všech

> determinace = měl by se dát prostor svobodné vůli člověka, protože jsme determinováni kategorickým imperativem

> rigorózní = povinný, jednání z povinnosti (vyjádření ke kategor.imperativu)

> formalismus = „jednej, aby se tvoje maxima mohla stát maximou všech“; není to dané pouze na 1 situaci, ale na jakoukoli

> historický optimismus = lidé naslouchají kategorickému imperativu, chovají se správně, stát skvěle funguje a zákony nejsou zapotřebí

 

Kritika soudnosti

– o estetice (cítění a fantazii)

– člověk se narodí svobodný v rozhodování

– jak vnímat krásno? Racionálně (nezávisle na citech a náladě)

– krása je v přírodě – to, co je účelné je krásné

 

Pokritické období

– budoucí stát má umožnit lidem být svobodný, poslouchat kategor.imperativ

– nyní totiž lidem bohužel není umožněno poslouchat kategor.imperativ, přestože by stačilo jen naslouchat sobě samému a nebyly by potřeba žádné zákony






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: