Německá klasická filosofie

 

   Otázka: Německá klasická filosofie

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): Michael

 

 

 

 

Německá klasická filosofie (Fichte, Schelling, Hegel)

Friedrich Schelling  –  génius – od 15 let studia teologie ( spolužák Hegel) – ve 23 profesor v Jeně

–          Dílo : ,,Systém transcendentálního idealismu“ – 1800

 

–          1. Období – filozofie identity

–          Fichte  – příroda je prodektem já

–          Schelling ( podpořen studiem přir. Věd): stejně tak je možné řici, že já je produkt přírody

–          Úkol filozofie je říci , jak je v přírodě možný duch

–          Odmítá rozdělování na hmotné a duchovní, je to podle něj polarita dvou aspektů, které vytvářejí bytí (příroda není nakupením atomů, ale jednotným celkem ovládaným duchem)

 

2. Období – nábožensko-mystická filozofie

– rozchází se s Hegelem a inspiruje se dílem Franze Xavera von Baadera

– stejně jako Fichte začíná  čistého já – to si klade vlastní omezení, nové je to ,že jde o pohled z jednoho ze dvou stanovisek.

– souběžně s objektivizací Já a s jeho cestou ke konečné identitě – probíhá podobný proces ve vnější přírodě – ta směřuje ke své identitě – vystupuje ze sebe do sféry ducha – v tuto chvíli se dvoucestný vývoj setkává.

– úkolem filozofie je sledovat cestu Já, přírodovědy potom cestu přírody

 

Georg Wilhelm Friedrich Hegel

(1770-1831); nar. ve Stuttgartu, studia v Tübingen (s Schellingem), profesor v Jeně, ředitel

gymnázia v Norimberku, univerzity v Heidelbergu a Berlíně

Díla: „Fenomenologie ducha“1807

„Věda o logice“ 1816

„Základy filozofie práva“ 1831

 

1. Dialektická metoda (návaznost na Fichta a Schellinga):

teze  antiteze (popření, protiklad teze)

synteze (pozdvižení protikladů k vyšší jednotě)

2. Bytí jako dialektický proces seberozvíjení ducha:

Duch sám sebou – neproblematické neuvědomnělé bytí ducha

Duch se objevuje jako svůj protiklad – duch se dostává z neuvědomnělého bytí

k ztotožnění se svým protikladem, popřením, projevem tohoto je příroda

Návrat ducha k sobě samému na vyšší, uvědomnělé úrovni, a to:

subjektivní duch: individuální lidské vědomí (v člověku se duch poprvé uvědomuje)

objektivní duch – nadindividuální projevy ducha (rodina, společnost, stát)

absolutní duch – definitivní návrat ducha k sobě (náboženství, umění filozofie)

3. Filozofie dějin jako dialektické střídání kultur, které směřuje k vyšším stádiím

Orient, Indie, Čína ………………………………………………………… dětství lidstva

→ Řecko …………………………………………….. mládí lidstva

→ Řím ………………………………………dospělost lidstva

→ germánská Evropa …………zralost lidstva

 

4. Filozofie náboženství jako dialektickohistorický vývoj k (nej)dokonalejšímu

–          náboženství

–          náboženství přírodní

–          

–          náboženství duchovní individuality: řecké mýty, judaismus

–          ↓

–          náboženství vtěleného boha: křesťanství (syntéza přírody a ducha)

 

Johann Gottlieb Fichte

–          zatímco Kant prožil celý život v Královci , Fichte měl dynamičtější osud

–          náhoda mu pomohla ke vzdělání, při studiu Kantových spisů se rozhodl za ním jít – pěšky do Kralovce

 

Filozofie:

–          Tvrdil, že příroda je výsledkem vyšší nevědomé představivosti

–          Váží si duchovna, rozumu, svobody člověka (podobně jako Kant, podobá se mu i v etických názorech)

–          Klade důraz na sebeuvědomování jedince – člověk si má uvědomit své potřeby, pudy, instinkty – uvědomováním přestává být slepý – osvobozuje se

–          ,,Příroda nejedná, svobodná bytost jedná“

–          Pokud jde člověk jen za požitkem, je závislý

–          Vývoj člověka je vývojem sebeuvědomování, realizování dělby práce atd.(smrt nepřerušuje lidské dílo)

–          Vychází z Kantova zkoumání poznání – vědosloví

–          Vysvětluje věci z představ o nich ( idealismus) – jak jinak můžeme vědět o objektech než z vědomí? – musíme začít od toho, co je absolutně věrohodné, od Já, od vědoucího Já , které myslí sebe sama

–           Sebeuvědomovacím, sebeutvářecím aktem klade Já své bytí a tím vlastně veškeré bytí, protože celý svět, všechny věci jsou dány v Já jakožto obsahy vědomí ( jinak bychom o nich vůbec nevěděli (. Jestliže přesto některé z nich vnímáme jako vnější, tj. jako ne-Já, je to neuvědomělý důsledek činnost Já, které se takto, pomocí ne-Já, vymezuje. ( Jako oko nevidí samo sebe, tak si duch neuvědomuje to, co sám vytvořil.) Hranice mezi Já a ne-Já probíhá uvnitř subjektu, a je –li tu svět mnohých ne-Já, pak jen proto, aby Já tuto hranici neustále překonávalo a mohlo se realizovat.Sebeprodukce, sebepotvrzování je podstatou a smyslem existence Já. Teoreticky nevysvětlitelný protiklad Já a ne-Já je výzvou k jednání, hnací silou vývoje směřujícího k plnému uskutečnění, povznesení, osvobození Já. To je zároveň nejvyšší mravní příkaz. Nečinnost, lenost je zlem.

–          Čisté Já – všeobecné lidské vědomí, substanciální základ všech vědomí






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: