Osobnost

 

   Otázka: Osobnost

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): kacii97

 

 

 

 

OBSAH

Úvod………………………………………………………………………………………………………………….str. 2

Osobnost……………………………………………………………………………………………………………str. 3

1.Struktura osobnosti…………………………………………………………………………………………..str. 3

1.1Rysy osobnosti………………………………………………………………………………………………..str. 3

1.2Temperament…………………………………………………………………………………………………str. 3

1.21 Hippokratova teorie čtyř temperamentů…………………………………………………………str. 4

1.22 Teorie temperamentu podle I. P. Pavlova…………………………………………………………str. 4

1.3 Charakter………………………………………………………………………………………………………str. 5

1.4 SCHOPNOSTI…………………………………………………………………………………………………….str. 5

1.41 Inteligence…………………………………………………………………………………………………..str. 6

1.42 Tvořivost……………………………………………………………………………………………………..str. 6

1.5 POSTOJE………………………………………………………………………………………………………….str. 7

1.6 MOTIVY…………………………………………………………………………………………………………..str. 7

2. PoJETÍ OSOBNOSTi……………………………………………………………………………………………….str. 8

2.1 STRUKTURA OSOBNOSTI PODLE SIGMUNDA FREUDA……………………………………………………..str. 8

2.11 Id………………………………………………………………………………………………………………..str. 9

2.12 Ego……………………………………………………………………………………………………………..str. 9

2.13 Superego…………………………………………………………………………………………………….str. 9

2.2 STRUKTURA PSYCHÉ PODLE CARLA GUSTAVA JUNGA………………………………………………………str. 9

2.21 Kolektivní něvědomí …………………………………………………………………………………….str. 9

2.22 Osobní nevědomí……………………………………………………………………………………….str. 10

2.23 Ego a bytostné já………………………………………………………………………………………..str. 10

3. PORUCHY OSOBNOSTI………………………………………………………………………………………….str. 10

3.1 PARANOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI………………………………………………………………………..str. 11

3.2 SCHIZOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI…………………………………………………………………………str. 12

3.3 HISTRIONSKÁ PORUCHA OSOBNOSTI……………………………………………………………………….str. 13

3.4 ANXIÓZNÍ (VYHÝBAVÁ) PORUCHA OSOBNOSTI…………………………………………………………..str. 14

3.5 Závislá porucha osobnosti……………………………………………………………………………..str. 15

Závěr………………………………………………………………………………………………………………..str. 17

Použitá literatura……………………………………………………………………………………………….str. 18

Pojmy……………………………………………………………………………………………………………….str. 19

Obrázková příloha……………………………………………………………………………………………..str. 20

 

ÚVOD

Když se v dnešní době řekne „osobnost“, velkému množství lidí se jako první vybaví nějak proslavený člověk – celebrita. Já se ale chci zaměřit na osobnost z psychologického hlediska. Pojem osobnost byl zařazen do základních psychologických disciplín na počátku 20.století. Ale již Hippokrates, který žil ještě před naším letopočtem, si všímal rozdílů mezi lidmi a snažil se je rozdělit do různých skupin.

Cílem mé práce je celkové a obecné seznámení se s osobností. Začala bych oblastí struktury osobnosti, dále bych se chtěla podívat na osobnost i z různých pohledů, např. S. Freuda a C. G. Junga. Ve své seminární práci bych nechtěla vynechat ani poruchy osobnosti. Podle toho hodlám práci rozdělit do tří částí – struktura osobnosti, pojetí osobnosti a poruchy osobnosti. Osobnost jsme probírali již v prním ročníku na gymnáziu v hodinách ZSV, samozřejmě ale jen okrajově. A tak bych se chtěla dostat trochu hlouběji hlavně v oblasti struktury osobnosti.

Čerpat budu hlavně z knih Psychologie osobnosti (Milana Nakonečný), Poruchy osobnosti (Jána Praško a kol.) a Přehledu teorií osobností (Viktor Drapela).

 

OSOBNOST

Osobnost je souhrn všech duševních a fyzických vlastností člověka. Každá osobnost je jedinečná svými psychickými, biologickými a sociálními vlastnostmi. Utváření osobnosti ovlivňují vztahy mezi lidmi, společenské vztahy a prostředí, ve kterém se jedinec nachází.

 

1. STRUKTURA OSOBNOSTI

1.1 RYSY OSOBNOSTI

Rysy osobnosti jsou označovány jako psychické vlastnosti člověka, projevující se určitým prožíváním, jednáním a chováním. Relativně se nemění a utvářejí tak stálou a jedinečnou charakteristiku člověka. Většinou jsou vyjadřovány protikladně. Je to např.:

dominance x submise

introverze x extroverze

stabilita x labilita

afiliace x hostilita

sebedůvěra x sebepodceňování

rozhodnost x nerozhodnost

odpovědnost – neodpovědnost

 

dominance – vůdčí typy, většinou zastávají řídící funkce

submise – nevydobývá si autoritu, je poddajný

introverze – uzavřenost před okolním světem

extroverze – otevřenost, družnost

stabilita – vyrovnaný, emočně stálý

labilita – nevyrovnaný, emočně nestálý

afiliace – kladný vztah klidem

hostilita – záporný vztah k lidem

 

1.2 TEMPERAMENT

Temperament je soubor vlastností, které jsou převážně vrozené. Určuje projevování člověka a jeho reakce. Temperament úzce souvisí s emocionalitou, je vlastně jednou z jejích složek. Základním znakem temperamentu je vzrušivost, která se projevuje vnitřně – intenzita prožívání citů, ale i navenek – projevy a akce. Určuje také jak silné jsou reakce jedince a jak často se mění.

1.21 Hippokratova teorie čtyř temperamentů

Podle Hippokrata závisí temperament na poměru čtyř hlavních tekutin v lidském těle: krev (sangius), černá žluč (melancholé), žluč (cholé) a sliz (flegma). Podle toho, která tekutina převažuje, stanovil čtyři základní reaktivní typy:

krev → sangvinik – stabilní extrovert, optimista, nestálý v emocích a názorech,

černá žluč → melancholik – labilní introvert, pesimista, vše hluboce prožívá

žluč → cholerik – labilní extrovert, rychle a hluboze prožívá, stálý v emocích a názorech

sliz → flegmatik – stabilní introvert, příliš nezapojuje emoce, prožívá povrchově

Některé studie říkají, že jedinci mohou být jednoduše rozděleni do těchto 4 skupin. Ale málokdy se stává, že někdo svými vlastnostmi zapadá čistě jen do jedné ze skupin. Takový jedinec má pak problémy s přizpůsobováním se novým situacím. Většina jedinců má temperament smíchaný v různém poměru.

 

1.22 Teorie temperamentu podle I. P. Pavlova

 

Podle I. P. Pavlova jsou typy temperamentů rozdělené podle různých typů nervové činnosti, které jsou závislé na vlastnostech procesu podráždění a útlumu. Podle toho jak jsou tyto vlastnosti nakombinované, rozlišuje Pavlov dva typy významu temperamentu :

„znamená charakteristický způsob reagování, příznačné chování zvířete nebo člověka“

„představuje určitý komplex základních vlastností nervových procesů zvířete nebo člověka.

 

1.3 CHARAKTER

Charakter je získaná složka osobnosti. Vyvíjí se především vlivem nejbližších mezilidských vztahů. Má společenský a morální význam. Podstatou charakteru je svědomí. Charakter jedince lze také určit podle jeho zvolených cílů a hlavně toho, jak těchto cílů dosahuje.

V užším pojetí charakteru pokládají fenomenologové za zvláštní způsob vyjadřování člověka. „Tento zvláštní způsob se projevuje v pohybech, v prožívání a reagování na různé situace, ve způsobu, jak člověk miluje a žárlí, rovněž tak ve stylu života, potřebách, touhách a cílech, které se vytyčuje, i v ideálech, které vytváří, a v hodnotách určujících lidské jednání.“

V širším pojetí charakteru se charakter velmi protíná s temperamentem.

Na utváření charakteru mají největší vliv první čtyři roky života, kdy záleží na tom, aby dítě mělo dobrý vztah s matkou a celkově dobré rodičovské zázemí. Rodiče by pro dítě měli představovat určitou autoritu a vzor. Zároveň by mezi rodiči a dítětem měla fungovat vzájemná důvěra, ta totiž souvisí se silou ega a s morální stabilitou jedince.

 

1.4 SCHOPNOSTI

Schopnosti jsou vlastnosti osobnosti, které podmiňují, jak výkonně jedinec vykonává činnosti. Výkon znamená, že jedinec dosáhne určité úrovně splnění daného úkolu. Závisí na mnoha faktorech, patří mezi ně např.:

vnější okolnosti – vztahy na pracovištích, hluk, horko, chlad, nedostatčné osvětlení, stísněné prostory

výkonnost – dispozice pro mentální a motorické výkony

 

Základ schopností tvoří vrozené vlohy, ale zároveň se schopnostem musí jedinec učit a získávat je. Samotné vlohy tedy k rozvíjení schopností nestačí. Důležité jsou také podmínky v rodině a společnosti a návyk k učení se.

Stupně schopností

 

1. nadání – předpoklad k výkonu je vrozený; množina schopností, která umožňuje nadprůměrné výkony

2. talent – umožňuje vysoce kvalitní výkony, množina schopností je ještě více rozvinutá

3. genialita – vysoce rozvinutý talent, umožňuje zprácovávat díla na vrcholném stupni

1.41 Inteligence

 

Inteligence je označením pro rozumovou schopnost, která pomáhá řešit nebo se přizpůsobovat krizovým nebo nově vzniklým situacím. Učí se z prožitých zkušenností. Důležitým faktorem pro inteligenci je správné analyzování podstatných souvislostí a vztahů. Podle toho se jedinec v dané situaci zachová.

V její struktuře (inteligence) se rozlišuje paměť a dispocize k myšlení, které se dále dělí na:

  1. kognitivní schopnosti – nalézání, objevování informací

2. produktivní schopnosti – použití známých informací k získání nových

faktory hodnocení – poznávání správnosti, přijatelnosti, použitelnosti daných informací.“

Rozdělení inteligence podle R. B. Cattella:

1. fluidní inteligence – je vrozená, už se dále s věkem nerozvíjí, spíše se snižuje

2. krystalické inteligence – je na základě získaných zkušenností a vzdělání, záleží na tom, jak je jí jedinec schopný využívat

 

1.42 Tvořivost

Tvořivost je zvláštním druhem schopnosti. Jedinec, který je vysoce tvořící, je většinou i velmi inteligentní. Zároveň má tvořivost také stránku neintelektovou. Základem tvořivosti je kreativita a originalita, která by měla být společensky hodnotná. Tvořivost v dnešní době představuje jednu z nejvýznamějších vlastností osobnosti jedince, kvůli tomu že se díky ní rozvíjí věda, technika, umění a celkově společnost.

Neintelektové faktory tvořivosti:

1. „výrazná sebedůvěra

2. určitý nedostatek svědomitosti

3. ctižádostivost a impulzivita

4. otevřenost vůči novým zkušennostem

zvyýšená konfliknost a nespokojenost.“

Jak si můžeme všimnout, tyto faktory mohou mít na jedince jak pozitivní tak negativní vliv.

 

1.5 POSTOJE

Postojte vyjadřují jaký má jedinec na určité objekty (což může být prakticky cokoliv) názor a jak se následně zachová. Důležitým faktorem postojů je hodnocení. Hodnocení může být kladné i záporné. Čím vyšší kladné hodnoty objekt od jedince získá, tím vyšší má pro něj atraktivitu. Postoje závisí na chápání, myšlení a cítění jedince. Získáváme je během celého života, důležitým faktorem jsou sociální vztahy. Postoje jedince se také můžou v průběhu měnit.

 

Druhy postojů:

1. centrální postoje – zahrnují postoje k důležitým objektům, jakou jsou např. rodiče

2. okrajové postoje – zahrnují postoje k méně důležitým k objektům, které se jedince až tak netýkají, např. situace v rozvojových zemí

předsudky – zvláštní druh postoje, „tradicí udržované iracionální postoje“,

např. postoje k etnickým menšinám, náboženství, politika, sociální tématika

 

Složky postoje:

1. kognitivní – jedinec má o objektu určité informace

2. emocionální – jedinec vůči objektu něco pociťuje

3. konativní – jedinec se k objektu určitým způsobem chová

 

1.6 MOTIVY

Motivy jsou příčinou, smyslem nebo důvodem určitého chování jedince. „V užším smyslu představují motivy vědomé záměry či vědomé cíle jednání, v širším smyslu pak cíle chování vůbec, tj. i nevědomé účely chování.“ Základní složkou motivů jsou potřeby. Každý jedinec má nutkání provádět činnost, která uspokojí jeho potřeby, které vznikají nedostatkem nebo nadbbytkem čehokoliv. Mezi motivy mohou také patřit např. pud, zájem, zvyk, ideály a cíl.

Druhy motivů:

1. biogenní, fyziologické motivy – potřeby organismu po fyzické stránce (dýchání, potrava, pohyb, odpočinek)

2. sociogenní, psychogenní motivy – potřeby organismu po sociální stránce (podpora, výkon)

 

Hierarchický systém potřeb podle A. H. Maslowa:

 1. Základní potřeby:

a) fyziologické potřeby: hlad, žízeň, sexuální uspokojení

b) potřeba bezpečí: v nebezpečných situacích, při ztrátě pocitu jistoty, špatné ekonomické situaci

 2. Psychologické potřeby:

a) potřeba přináležitosti a lásky: láska ze strany druhých, sounáležitost

b) potřeba uznání: respekt, důvěra

 3. Potřeby sebeaktualizace: realizace svých dovedností, osobní růst

 

 

2. POJETÍ OSOBNOSTI

2.1 STRUKTURA OSOBNOSTI PODLE SIGMUNDA FREUDA

Podle Freuda je osobnost uzavřeným systémem. Uplatňování libida musí probíhat právě v rámci hranic tohoto systému. Freud vymezil tři subsystémy, které spolu v osobnosti existují a zároveň mezi sebou neustále bojují. Jsou to id, ego, a superego.

2.11 Id

 

„Freud nazval id temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti a chaosem, kotlem plných kypících květů“. Id se ihned dožaduje uspokojení svých tužeb z hlubin nevědomí, je iracionální a řídí se na principu slasti. Při usilování o splnění svých tužeb se nestará se o potřeby ostatních lidí. Ryzí id můžeme pozorovat u kojence. Jakmile kojenec nedostane, co chce, může mít matka problémy s tím, aby dítě uklidnila. Id se uspokojí pomocí primárního procesu, kdy se směšuje fantazie a realita podobně jako ve snech, působí na nevědomé úrovni. Freud věřil, že obdobu primárního procesu je možné najít i u dospělého – v nočním snění.

2.12 Ego

 

Ego je postaveno na principu reality. Tužby id převádí do reality ve vhodné době, pro uplatnění požadavků a stanovuje povahu. „Ego je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky a ukládá do předvědomí zapomenuté události a osobní zážitky, které si pak může opět vybavit.“ Ego funguje na sekundárním procesu – založeném na realitě a opravdovém dosažení uspokojení potřeby. Tužby id se porovnají s realitou a jsou upravována podle možností pomocí testování reality. Zdravá osobnost by měla mít dobře rozvinuté ego.

2.13 Superego

 

Superego se skládá z omezení, zákazů a chvály, kterých se dostává détěti v raném a mladém věků od rodičů, či jiných význmných dospělých v okolí dítěte. Superego má dvě části – vědomou(zvnitřněné zákazy a pochvaly) a nevědomou (zákazy a schválení, které proběhly v raném věku dítěte na nevědomé úrovni). Pracuje na principu dokonalosti, chce být bez chyby. Je to naše svědomí.

2.2 STRUKTURA PSYCHÉ PODLE CARLA GUSTAVA JUNGA

Podle Junga se osobnost skládá ze 4 hlavních subsystémů. Jsou to kolektivní vědomí, osobní vědomí, ego – vědomé já a bytostné Já. Pojem libido používal v mnohem širším pojmu a bez sexuální podtextu.

2.21 Kolektivní něvědomí

 

Tuto část nevědomí psyché zdědila z duševních životů našich předků. Součástí kolektivního nevědomí jsou negativní i pozitivní zkušenosti předků jak lidských, tak zvířecích. „Kolektivní nevědomí je nejhlubší společný jmenovatel všech lidí, jímž se u každého člověka mysl rozšiřuje a vlévá do mysli lidstva… kde jsme všichni stejní“. Jung pokládá kolektivní nevědomí za možný zdroj lidské moudrosti.

2.22 Osobní nevědomí

 

Osobní nevědomí jedinec získává z citů, myšlenek a interpersonálních zážitků. Buď je jedinec zapomněl, z nějkého důvodu je potlačil nebo vytěsnil a nebo nějakým jiným způsobem zmizely z vědomí jedince. S osobním nevědomím spojuje Jung komplexy, které takto sám pojmenoval. „Komplexy představují prvky, které se vymkly kontrole osobního vědomí a samostatně existují v temné oblasti psyché“.

2.23 Ego a bytostné já

Podle Junga by mělo být ego a bytostné já v úzkém kontaktu ve prospěch jedince. Ego určuje trvalou identitu osoby a její veškeré chování. Jen díky egu se však ale člověk nemůže vnitřne růst. Podle Freuda právě tohle umožňuje bytostné Já. „Bytostné Já podporuje vyváženou syntézu vědomých a nevědomých procesů a usnadňuje spojení psyché s vnějšími silami růstu – s božským principem a přírodou.“ Kvůli tomuto důležitému faktoru bytostné Já obohacuje ego a umožňuje tak osobě vnitřně růst a podpořit cestu za stanovenými cíly. Bytostně Já bylo tedy podle Junga nadřazené egu, protože obsahuje jak vědomou tak nevědomou část psyché a také ho pokládá za ústřední bod osobnosti, který pomáhá udržovat rovnováhu v životě.

3. PORUCHY OSOBNOSTI

Poruchy osobnosti by se daly popsat jako souhrn faktorů, které negativně zasahují do prožívání a uvažování nemocného jedince. Vytváří tak nemorální a nevyváženou osobnost. Mají problémy s adaptabilitou a hlavně v mezidlidských vztazích, protože mají problémy s vyrovnáváním se s novými situacemi a s následnou reakcí, která bývá nepatřičná. Stává se, že takto postižený vidí své chování většinou jako naprosto normální, a tak hledá chybu v ostatních a ne v sobě.

„Podle deifinice MKN-10 (1992) se poruchy osobnosti projevují charakteristickou a trvalou vnitřní strukturou a projevy chování jedince, které jsou jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného chování dané společnosti (nebo „od normy“)“

Tab. 1 – Obecná diagnostická kritéria MKN-10 pro F60

G1             Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou  jako celej zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného chování dané společnosti (nebo „od normy“). Tato odchylka se musí projevovat ve více než v jedné z následujících oblastí:

             1. poznávání, tj. Způsoby vnímání interpretace věcí, lidí a událostí; formování přístupů k sobě a ostatním a představ o sobě a ostatních;

             2. emotivita (rozsah, intenzita a přiměřenost emočního vznětu a odpovědi);

             3. ovládání svých impulzů a uspokojování potřeb;

             4. způsob chování k ostatním a zvládání interpersonálních situací.

G2             Odchylka se musí projevovat jako výrazně nepřizpůsobivé, maladaptivní nebo jiným způsobem dysfuknční chování v rámci širšího okruhu osobních a sociálních situací,

              tj. Není omezena pouze na specifický „spouštěcí“ moment nebo na specifickou situaci.

G3             Způsob chování podle kritéria G2 je příčinou osobních obtíží nebo má nepříznivý dopad na sociální prostředí nebo má oba důsledky.

G4             Musí být průkazné, že odchylka je stálá nebo dlouhotrvající a že začala ve věku pozdního dětství nebo adolescence.

G5             Odchylku nelze vyvsětlit jako projev nebo důsledek jiné duševní poruchy dospělého věku, i když současně s odchylkou se mohou vyskytovat nebo na ni nasedat epizodické nebo chronické vztahy z oddílu F00-F59 nebo F70-F79 (aktuální duševní poruchy).

G6             Jako možná příčina odchylky musí být vyloučeno organické onemocnění, úraz nebo dysfunkce mozku. (Pokud lze prokázat organickou příčinu, měla by být použita kategorie F07)

 

3.1 PARANOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI (F60.0)

Jedinec trpící paranoidní poruchou osobnosti je velmi nedůvěřivý, podezíravý, žárlivý a závistivý. I když se k němu jiný jedinec chová přátelsky, on v tom vidí vztah nepřátelský či opovržlivý. Často se snaží hledat důkazy o tom, že proti němu ostatní jedinci něco mají. Důkazy však mohou znamenat pravý opak než si myslí. Pokud se k někomu chová nepřátelsky, je pak jasné, že ostatní jedinci po chvíli začnou také a tak si pak jedinec trpící paranoidní poruchou osobnosti potvrdí svoje podezření. Nemoc se častěji objevuje u mužů.

Tato porucha se objevuje už v dětství a časné adolescenci. Projevuje se hypersenzitivitou, sociální úzkostí a ne moc silnými kamarádskými vztahy. Někteří vrstevníci si toho všímají, udělají z toho cíl své pozornosti a pak u nemocného jedince dochází k nárůstu paranoi. Ve stresových situacích se u postiženého jedince mohou objevovat i bludné myšlenky a narušená percepce. Při této poruše je běžný horší pracovní výkon, hostilita k druhým, neústupnost, neustálá připravenost k obraně, vyhýbaní se intimějším kontaktům. Při konfliktech často viní druhé. Narušený jedince může rozhodit i nedodržování řádu a pořádku. Možné je i to, že se nemoc vyvine až do poruchy s bludy. Pak už je opravdu nutná léčba.

Pro paranoidní poruchu osobnosti může mít jedince vrozené genetické predispozice, pokud se v rodině vyskytovalo více nemocných trpící schizofrenií a poruchami s bludy. Také je možné, že paranoidní poruchu osobnosti způsobují nespecifické kopmlikace v rodině při časném vývojovém období. Jedincům se tak nadměrně vyvinul obranný mechanismus projekce, který právě zodpovídá za rysy nemoci.

Jedinec s paranoidní poruchou osobnosti může při léčbě podezírat i svého terapeuta. Terapeut tak musí být otevřený, chovat se tak jak říká a postupně si získávat opravdovou důvěru pacienta. Při neustálé vztahovačnosti a podezíravosti pacienta vůči terapeutovi se stává, že se terapeut cítí zraňován a nebo úplně rezignuje na léčbu pacienta.

 

Tab. 2 – Diagnostická kritéria MKN-10 pro paranoidní poruchu osobnosti

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být přítomny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. nadměrná citlivostk odstrkování a odbývání;

2. tendence k trvalé zášti, tj. odmítání odpustit urážky, bezpráví a zlehčování a uražená ješitnost;

3. podezíravost a sklon k překrucování a chybné interpretaci neutrální nebo přátelské akce druhých jako nepřátelské nebo pohrdavé;

4. bojovný a úporný smysl pro osobní práva bez ohledu na bezprostřední situaci;

5. opakovené neoprávněné podezírání menželského nebo jiného sexuálního partnera ze sexuální nevěry;

6. sklon ke zdůrazňování důležitosti vlastní osoby, projevující se trvalým vztahováním všeho ke svému já;

7. zabývání se nepodloženým „konspiračním“ vysvětlováním událostí kolem sebe nebo ve světě vůbec.

 

3.2 SCHIZOIDNÍ PORUCHA OSOBNOSTI (F60.1)

Jedinec trpící schizoidní poruchou osobnosti nevyhledává a nestojí o vztahy s druhými. Raději je sám a zabývá se svými fantaziemi, raději má v blízkosti věci než lidi a někdy i „žije“ mimo svou dobu. Vyhýbá se emočním, společenským a dalším kontaktům, působí chladně a odtažitě, má problémy s vyjádřením vřelých emocí. Tím, že si drží dál od ostatních, se snaží chránit sebe i je. Postižený jedinec může však mít velmi dobré uplatnění ve vědě a technice.

Kromě těchto potíží se vztahy s ostatními má schizoidní porucha osobnosti typické vzorce chování. Mezi ně patří mdlé pohyby, pomalá monotónní řeč, zabranost do sebe, denní snění, plachost, praktičnost, citlivost na kritiku a odmítání. Také jsou snadno pozorovatelné špatné vztahy s rodiči, kteří bývají velmi nepřístupní nebo až krutí. „V zásadě se tito lidé vzdávají naděje na lásku a pečování“

Jedinec se schizoidní poruchou osobnosti má pravděpodobně k nemoci dědičné dispozice. Je možné i určité propojení se schizofrenií, ale to větší studie nepotvrdily. Také zjištění chladných a odtažitých vztahů v rodině v časném vývojovém období narušeného jedince není u této poruchy nic neobvyklého. Může také napodobovat chování jednoho ze svých rodičů.

Při léčbě musí být terapeut velmi trpělivý, mít pochopení a laskavost. Často se ale stává, že pokud se terapeut snaží pacientovi přiblížit, tak to pacient chápe jako možnost ztráty svojí autonomie. Léčba je velmi zdlouhavá, a výsledky jsou minimální. Většinu snah terapeuta pacient zamítá a neakceptuje, kladení otázek o jeho vnitřním prožívání považuje pacient spíše za dotěrné.

 

Tab.3 – Diagnostická kritéria MKN-10 pro schizoidní poruchu osobnosti

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být splněny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. málo činností, pokud vůbec nějaká skýtá potešení;

2. emoční chlad, odstup nebo oploštělá emotivita;

3. omezená schopnost vyjadřovat vřelé, něžné city nebozlobu vůči jiným lidem;

4. zjevná lhostejnost ke chvále nebo kritice;

5. malý zájem o sexuální zážitky s jinou osobou (ve srovnání s jinými stejného věku);

6. téměr trvalá obliba samotářských činností;

7. nadměrná pozornost věnovaná fantazii a introspekci;

8. nedostatek blízkých přátel nebo důvěrných vztahů (nebo jenom jeden) a nedostatek touhy po takových vztazích;

9. výrazná necitlivost k převládajícím společenským normám a konvencím.

 

3.3 HISTRIONSKÁ PORUCHA OSOBNOSTI (F60.4)

Jedinec trpící histronskou poruchou osobnosti se příliš zajímá o svůj vzhled a o pozornost druhých. Hodně času věnuje tomu, aby si připadal co nejatraktivnější. V oblečení prosazuje svou atraktivitu provokativně. Jeho emotivita je mělká a labilní, za každou cenu musí zdůrazňovat svojí osobu, vše nadměrně dramatizuje, s ostatnímu jedinci koketuje, chová se svůdně, musí dosáhnout okamžitého uspokojení svých potřeb. Má poruchy nálady. Zdůrazňuje vždy svoje problémy, soustředí se jen na sebe, dění v okolí jde většinou kolem něj, to vše se váže k tomu, že je egocentrický. Tento jedinec je snadno citově zranitelný. Myšlení přímočaré a analytické není zrovna jeho silná stránka, mívá s nimi problém. Má dobrou intuici, jedná isntiktivně. Touto poruchou trpí častěji ženy.

Narušený jedinec dělá svou činnost nesystematicky, náročnějsí úkony vzdává, protože na ně nemá dostatečnou trpělivost a vytrvalost. Ve vztazích se svým partnerem, přáteli i spolupracovníky bývá konfliktní, nestálý, komplikovaný i dramatický. Když o svých vztazích s někým mluví, často jim dodává větší hloubku, než jakou doopravdy mají. Často pomlouvá, a tím rozvrací kolektiv, do kterého patří, může tak i rozbít svoje či cizí manželství. V sexuálním životě se velmi často stává, že se potýká s určitými sexuálními dysfunkcemi, jako je u žen např. anorgasmie. Vždy potřebuje být ve středu pozornosti, pokud tomu tak není, cítí se špatně. Sklouzává i k bájivé lhavosti a to tak, že si vymýšlí neskutečné události a jejich popis. Možné je i to, že si vymyslí nějakou nemoc či poruchu, aby na sebe strhnul pozornost, nebo aby tak manipuloval s ostatními.

 

U lehčí formy histrionské poruchy se psychoanalytici domnívají, že příčinami jsou nevyřešené oidipální problémy. U těžší formy za tím nejspíš stojí orální problémy, které mají souvislost s odmítáním a separací v raném dětství.

K pacientovi, který se potýká s histrionskou poruchou osobnosti, by měl terapeut přistupovat ani ne moc chladně, ale ne až moc ochranitelsky a spasitelsky. Ze začátku by měl terapeut odvádět pacientovu pozornost jinam a až později dojít k analýze a vysvětlení. Není neobvyklé, že pacient k terapeutovi vzhlíží, jako ke svému zachránci. Terapeut by si měl ale pořád zachovávat neutrální pozici, i když se pak stává, že si pak pacient stěžuje, že jeho potřebám léčba nevyhovuje. Před ukončením léčby je nutné postupně snižovat frekvenci sezení a celkově během léčby musí terapeut podporovat i ostatní zdravé vztahy pacienta, aby se pacient na terapeuta příliš nevázal. Pokud by tomu tak nebylo, byl by s ukončením léčby problém, protože sám pacient by se bál léčbu ukončit, kvůli nejistotě, že najde osobu s kterou by si natolik prorozuměl.

 

Tab. 4 – Diagnostická kritéria MKN-10 pro histrionskou poruchu osobnosti

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být splněny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. sebedramatizace, teatrálnost, přehnané projev emocí;

2. sugestibilita snadno ovlivnitelná jinými lidmy nebo okolnostmi;

3. mělka a labilní emotivita;

4. neustálé vyhledávání vzrušení a činností, při kterých je jedinec středem pozornosti;

5. nepřiměřená koketerie ve vzhledu nebo chování;

6. nadměrná pozornost věnovaná vlastní fyzické přitažlivosti.

 

3.4 ANXIÓZNÍ (VYHÝBAVÁ) PORUCHA OSOBNOSTI (F60.6)

Jedinec trpící anxiózní poruchou osobnosti se sebepodceňuje, je napjatý, úzkostný, osamělý a nečeká, že by se mu něco podařilo. Ostatních se bojí a vyhýbá se jim kvůli očekávání kritiky. Přestože po intimních vztazích slouží, raději se jim vyhýbá. Problém taky bývá v nízkém sebevědomí. Je přecitlivělý, a když je někým odmítnut, důsledky zvěličuje. Ve společnosti může jedinec působit chladně a lhostejně, stává se ale, že má právě naopak bohatý vnitřní život. Nemá rád setkávání s novými jedinci, má přitom pocity strachu a nedůvěry. Pokud si ale s někým vybuduje blízký vztah, ve kterém nejsou nijak velké problémy, nemá se vztahem žádné obtíže.

Příčinou této choroby může být prostředí a výchova v dětsví. Rodiče narušeného jedince byli až moc starostliví a velmi poukazovali na vnější prostředí a před vším ho varovali. Po biologické stránce by pak mohl být příčinou vrozený temperament. Mezi důležité faktory vzniku anxiózní poruchy osobnosti patří také zkušennosti z dětství, kdy byl jedinec jako dítě odmítán a často kritizován, dále třeba i traumatické zážitky (např. sexuální zneužívání, brutalita).

Terapeut může být z léčby tohoto pacienta frustrovaný kvůli neshopnosti zvolit si cíle léčby, měněním času sezení a pak následným pozdním příchodem, nakonec se může stát, že i předčasně ukončí léčbu. Stává se i, že se pacient na svého terapeuta příliš upne a pak má stejně dál problémy s navazováním vztahů s ostatními.

 

Tab. 5 – Diagnostická kritéria MKN-10 pro vyhýbavou poruchu osobnosti

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být splněny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. trvalé a pronikavé pocity napětí a obav;

2. přesvědčení o vlastní sociální neobratnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo vlastní neschopnosti ve srovnání s jinými;

3. nadměrné zabývání se tím, že bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích;

4. nechuť stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben;

5. omezení životního stylu kvůli potřebě fyzické jistoty;

6. vyhýbání se sociálním a pracovním činnostem, pro něž jsou významné meziosobní kontakty, ze strachu z kritiky, nesouhlasu, nebo odmítnutí.

 

3.5 ZÁVISLÁ PORUCHA OSOBNOSTI (F60.7)

Jedinec trpící závislou poruchou osobnosti potřebuje nadměrnou péči druhých. Téměř vždy se spoléhá na to, že v důležitých situacích za něj učiní rozhodnotí někdo jiný. Bojí se, že ho ostatní opustí. Sám je neschopný, má pocit bezmoci a bezradnosti. Pro to, aby se druhým zalíbil se snaží dělat cokoliv – lichotí jim, podlézá, nechává se zneužívat, souhlasí s tím, co ostatní říkají, i když má na situaci třeba jiný názor, podřizuje se. V dobách, kdy si myslí, že ho ostatní opuští, podlehá velmi snadno depresi. Tato porucha je častější u žen.

Příčinou této poruchy může být odmítavý vztah matky v orálním stádiu psychosexuálního vývoje nebo nevědomé bránění se proti přáním, které měly agresivní podtext. Porucha se může rovinout v úzkostnou poruchu a sexuální dysfunkci. V době, kdy cítí ohrožení vztahu s partnerem, může mít i poruchy spánku.

Při léčbě této poruchy pacient většinou spolupracuje bez problémů. Snaží se aby byl chválen, svému terapeutovi lichotí. Dožaduje se okamžité pomoci a řešení svého současného problému, ale jakmile se toho pacient nedočká, dají se u něj očekávat zlostné rekace. Pacient si k terapeutovi snadno a rychle vytvoří závislý vztah, terapeut by se však něměl stavět do role zachránce a řádně svého pacienta vést k postupnému osamostatnění pacienta.

Tab. 6 – Diagnostická kritéria MKN-10 pro závislou poruchu osobnosti

A. Musí být splněna obecná kritéria pro poruchu osobnosti.

B. Musí být splněny nejméně čtyři z následujících příznaků:

1. vybízení jiných lidí nebo dovolování jim, aby za jedince přebírali odpovědnost za důležitá životní rozhodnutí;

2. podřizování vlastní potřeb jiným osobám, na nichž je jedince závislý, a přílišné vyhovování jejich přáním;

3. neochota vznášet i rozumné požadavky na osoby, na nichž je jedinec závislý;

4. pocity, že není ve své kůži, neboť trpí představami, že nebude schopen postarat se sám o sebe;

5. stálé obavy, že bude opuštěn osobou, ke které má těsný vztah a že se bude muset starat sám o sebe;

6. omezené schopnost dělat běžná rozhodnutí, aniž by se poradili nebo si je nechali schválit.

 

ZÁVĚR

Myslím si, že svůj cíl semiární práce jsem splnila. Jen mým původní záměrem bylo, co nejrozšířeněji popsat strukturu osobnosti. Nakonec jsem ale zjistila, že pokud bych se chtěla dostat hluboko v každé její části, má seminární práce by byla příliš rozsáhlá. A tak jsem tuto část o něco zkrátila. Asi to také bylo proto, že mě nejvíce zaujaly poruchy osobnosti. Přestože nemám ve svém okolí nikoho takto nemocného a předtím jsem o tom věděla maximálně pár základních informací, mě tato část opravdu zajímala. V knize Poruchy osobnosti od Jána Praško a kol. byl u každé poruchy popsán i konkrétní případ. To mi pomohlo v celkové představě o každé poruše.

Malé problémy jsem ale měla z knihou Psychologie osobnosti od Milana Nakonečného, kde bych řekla, že na mě bylo až příliš informací, občas se mi text zdál i nesrozumitelný a tak jsem k tomu hodně využívala webových stránek wikipedie.org, superstudent.cz, kde jsem si ujasnila některé pojmy, a pak se mi dále lépe pracovalo.

V práci mám vložené pouze dva obrázky, je totiž problém najít obrázek, který by k mému tématu pasoval. Do obrázkové přílohy jsem vložila portréty a fotografie některých významných psychologů, abych tak svojí práci zpestřila.

Celkově mě má práce nakonec rozhodně obohatila o spoustu nových informací, a to ve všech třech oblastech, kterými jsem se zabývala.

POUŽITÁ LITERATURA

PRAŠKO A KOL., Ján. Poruchy osobnosti. Praha 8: Portál, s. r. o., 2003. ISBN 80-7178-737-X

DRAPELA, Victor J. Přehled teorií osobnosti. Praha 8: Portál, s. r. o., 2011. ISBN 978-80-262-0040-6

NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti. Praha 1: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1680-5, str. 246.

Psychologie osobnosti. Odmaturuj.cz [online]. 2007 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.odmaturuj.cz/psychologie/psychologie-osobnosti/

 

Psychologie osobnosti. Superstudent.cz [online]. 2008 [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://www.superstudent.cz/searches/463927

 

Wikipedie. Wikipedie [online]. [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org

 

Obrázky jsem stahovala z Wikipedie. Wikipedie [online]. [cit. 2012-04-24]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org

Tabulky jsou z knihy PRAŠKO A KOL., Ján. Poruchy osobnosti. Praha 8: Portál, s. r. o., 2003. ISBN 80-7178-737-X.

 

 

POJMY

fenomenolog – zabývá se přesným zkoumáním jevů (str.5)

libido – duševní psychické energie (str.8)

psyché – lidská duše, psychika (str.9)

MKN – Mezinárodní klasifikace nemocí a souvisejících zdravotních problémů

F60 – specifické poruchy osobnosti

Hippokrates: 460 př.n.l. – 377 př.n.l., zakladatel moderní medicíny

I. P. Pavlov: 1849 – 1936, ruský psycholog, lékař, fyziolog, získal Nobelovu cenu r. 1904 za medicínu a fyziologii

R. B. Cattell: 1905 – 1198, britský a americký psycholog

A. H. Maslow: 1908 – 1970, americký psycholog

S. Freud: 1856 – 1939, psycholog, věděc, lékař, zakladatel psychoanalýzy

C. G. Jung: 1875 – 1961, švýcarský lékař, psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: