Osvícenská filosofie – maturitní otázka ZSV (2)

 

Otázka: Osvícenská filosofie

Předmět: Základy společenských věd

Přidal(a): tomasss

 

 

 

 

ANGLICKÁ EMPIRICKÁ FILOZOFIE

– filozofové navazují na názory Francise Bacona
– základem pro poznání je empírie = zkušenost
– tato filozofie znamená definitivní rozchod s pozůstatky scholastického myšlení

JOHN LOCKE ( 1632-1704)

– věnoval se studiu přírodovědy, lékařství, filozofie – gnoseologie, později teorie státu
a) gnoseologické názory – dílo Esej o lidském rozumu
– vydáváno pod různými názvy, např. Pojednání o rozumu lidském
– Locke se pokouší vysvětlit obsahy lidského vědomí, vychází z předpokladu, že lidské vědomí je na počátku čistá, nepopsaná deska – tabula rasa, na kterou se poznatky postupně zapisují na základě zkušeností člověka
ideje = obsahy vědomí, vrozené ideje neexistují
rozlišuje:
jednoduché ideje
složené ideje

1. jednoduché ideje – základ našeho poznání, jednoduché obrazy vjemů, pocházejí z:
a) vnější zkušenosti (smyslové) – pramen našeho poznání, pomocí kterého se do našeho vědomí dostávají jednoduché ideje (počitky)
– pomocí ní vnímáme kvality věcí a to – primární kvality (rozloha, tvar těles, počet)
sekundární kvality (barva, chuť, vůně, teplota

b) vnitřní zkušenosti – vnitřní zpracování vnější zkušenosti (srovnávání poznatků, vzpomínání)
Vnější i vnitřní zkušenost mohou působit současně, ale základem je vnější zkušenost.

2. složené ideje – vznikají kombinací jednoduchých idejí, jakýmkoli způsobem vytvoříme nějakou kombinaci, ale nikdy nevytvoříme novou ideu (písmenka v abecedě – tvoříme slova, ale nikdy nevzniknou nová písmenka)
b) státoprávní názory – dílo Dvě pojednání o vládě
– vychází z koncepce přirozeného práva, princip společnosti vidí v lidské svobodě, která je omezována jen vědomou dohodou mezi lidmi, tuto společenskou smlouvu přejímá od Hobbese. Na rozdíl od něj se však domnívá, že ideální uspořádání státu je konstituční monarchie, v níž je panovník povinen respektovat všechny zásady plynoucí z přirozeného práva, jinak mohou lidé tuto smlouvu vypovědět – svrhnout panovníka.
(tato teorie se stala obecným východiskem VFR)

GEORGE BERKELEY ( 1684 – 1753)
– irský filozof a teolog, představitel subjektivního idealismu
– v gnoseologických názorech navazuje na Locka, nerozlišuje však vnější a vnitřní zkušenost, jedinou realitou je obsah našeho vědomí, což vyjádřil větou „ Esse est percipi“ „ Existovat znamená být vnímán.“
(Říkáme-li, že něco existuje, pak pouze konstatujeme, že to máme ve svém vědomí.)
– důsledné uplatňování tohoto tvrzení však vede k tzv, solipsismu = druh subjektivního idealismu
(solus = jediný, ipse = sám) – reálně existuji jen já sám a moje vědomí a celý svět je mou subjektivní představou
Hlavní dílo: Pojednání o základech lidského poznání

DAVID HUME ( 1711 – 1776)
– skotský filozof
– jako knihovník napsal Dějiny Anglie, kterými se proslavil a hmotně zabezpečil
– dílo: Pojednání o lidské přirozenosti – zdrojem poznání jsou především počitky a vjemy a o tom, co se nachází za hranicemi našich počitků nic nevíme; věci a jejich podstata jsou nepoznatelné – je představitelem agnosticismu (odmítá poznatelnost světa); vše je jenom plynutí představ, nemůžeme mezi nimi hledat příčinnostní vztahy, můžeme je pouze popisovat, třídit, systematizovat – ovlivnil vznik pozitivismu ( A. Comte) a pragmatismu (kritériem pravdivosti poznání je jeho užitečnost a prospěšnost)
– jeho myšlením byl ovlivněn německý filozof Immanuel Kant v období své tzv. kritické filozofie
– další díla:
Rozprava o otázkách morálky a politiky
Zkoumání lidského rozumu
Přirozené dějiny náboženství

 

FRANCOUZSKÉ OSVÍCENSTVÍ
– jedná se spíše o myšlenkový proud, který provází formování buržoazní společnosti 18. století
– zdroje osvícenství :
a) renesance – především názory na společnost
b) mechanicky chápaná přírodověda (vše podléhá zákonům klasické mechaniky)

Znaky:
a) důraz na rozum
b) tendence vysvětlovat přírodní i společenské jevy mechanicky
c) důraz na lidskou svobodu, rovnost, demokracii a toleranci (ROVNOST-VOLNOST – BRATRSTVÍ)

CHARLES LOUIS MONTESQUIEU (1689 – 1755)
hlavní díla: Perské listy – satira na státní absolutismus, církevní nesnášenlivost a všeobecné uvolnění mravů
(Příběh líčí cestu dvou Peršanů Francií, kteří ve svých dopisech domů popisují francouzské společenské a církevní poměry.)
O duchu zákonů – stát a zákony nejsou vytvořeny libovolně a nelze je libovolně měnit. Vyrůstají z přírodních a historických podmínek (ráz krajiny, klima, mravy, vzdělanost lidí a náboženství). Správný zákon je ten, který je nejlépe přizpůsoben charakteru a stupni rozvoje daného národa.
Proto neexistuje žádný univerzální zákon.
– je považován za zakladatele tzv. geografického determinismu – morální charakter lidu, povaha jeho zákonů a způsob vlády jsou podle něj podmíněny podnebím, půdou, velikostí území
– nejlepší typ vlády je konstituční monarchie, zárukou politické svobody je rozdělení moci na 3 složky:
1. moc zákonodárná – parlament
2. moc výkonná – vláda
3. moc soudní – soudy, musí být nezávislá na předešlých dvou
– vladař musí být vázán zákony, na kterých se usnesl parlament; když je porušena nezávislost soudů, nutně dochází k potlačování svobody
– další dílo: Úvahy o příčinách velikosti a pádu Římanů

FRANCOIS MARIE AROUET – VOLTAIRE ( 1694 – 1778)
– Voltaire byl jedním z přispěvovatelů do Encyklopedie
– všemi jeho díly prostupuje požadavek názorové svobody a tolerance
– typická je kritika církve, která může vyvolat dojem, že byl ateistou, ale jeho vztah k bohu je deistický =>
Bůh stvořil svět, ale dále do něj nezasahuje a svět se vyvíjí podle vlastních zákonitostí.
díla:
Filozofické listy o Angličanech – oceňuje duchovní a politickou svobodu v Anglii
Esej o mravech a duchu národů – srovnává morálku národů, které poznal (hlavně Němce, Angličany a Francouze)
Pojednání o snášenlivosti ( Zničte hanebnost) – kritika církve
Filozofický slovník
– sám sestavil
Candide (nebo-li Optimismus) – beletristické dílo s filozofickými prvky
– kritika Leibnizových názorů o dokonalém světě

JEAN JACQUES ROUSSEAU ( 1712 – 1778)
dílo: Rozprava o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi
r
ozlišuje 2 druhy nerovnosti:
1. nerovnost přirozená (tělesná)
– vytvořena přírodou, spočívá v rozdílnosti věku, zdraví, tělesných sil a vlastností ducha i duše
2. nerovnost mravní (politická)
– závisí na úmluvě, schválena souhlasem lidí
– různé výsady, někteří těží na újmu druhých, jsou bohatší, mocnější

Původ této mravní nerovnosti
a) vznik soukromého vlastnictví – vytvořil bohaté a chudé (soukromé vlastnictví kritizoval)
b) rozdělení společnosti na vládnoucí a ovládané
c) zvrat moci v libovůli – ten, kdo má majetek, má moc a začne si dělat, co chce
Jediným možným řešením je návrat k přírodě, nebo k přirozenému stavu, který existoval na počátku lidstva = stav přírodní harmonie. To se dá udělat pouze uzavřením společenské smlouvy. Tomu věnoval své dílo:

O společenské smlouvě
– na základě společenské smlouvy se lidé dobrovolně vzdají části svých práv (hlavně majetkových), za to získají bezpečnost
– stát má vzniknout na základě všelidového hlasování = prostřednictvím přímé demokracie
– tato teorie ovlivnila socialismus a komunismus
dílo: Emil čili o výchově
– člověk se rodí od přírody dobrý a společnost ho kazí
– vysvětlil zde svůj negativní vztah k výchově a také svůj vztah k bohu, který je založen na citu a ne na rozumovém vysvětlení => „ Cit mi praví, že Bůh jest. Víc není nutné vědět a není to ani možné.“
Rousseauova filozofie se liší od racionálního pojetí filozofie francouzského osvícenství tím, že je založena na citu. Ovlivnila romantismus a iracionalistickou filozofii 19. stol.


MECHANICKÝ MATERIALISMUS
– je to extrémní stanovisko v myšlení 18. století
– podle něj je vše určováno přírodními zákony klasické mechaniky
– člověk je považován za velmi složitý stroj
– za princip jsoucna považují hmotu – materialistický monismus
– ostře kritizují náboženství
představitelé:

JULIEN OFFRAY DE LA METTRIE ( 1709 – 1751)
spis: Člověk stroj
– je nesprávné rozkládat jsoucno na 2 substance (rozprostraněnou hmotu a myslícího ducha, jak to činil Descartes); neexistuje mrtvá hmota, ale hmota v pohybu a v určitých formách. Princip pohybu je v ní samé, proto ke svému pohybu nepotřebuje hybatele – Boha.
Lidské tělo je stroj, který sám natahuje své pružiny, živý obraz nepřetržitého pohybu.“

CLAUDE ADRIEN HELVÉTIUS ( 1715 – 1771)
– nahradil Descartův dualismus důsledně materialistickým monismem – existuje pouze hmota
– ostře kritizoval náboženství : „ První ničema, který potkal prvního blázna byl první kněz.“
díla:
O duchu
O člověku

PAUL HEINRICH DIETRICH VON HOLBACH ( 1723 – 1789)
– Němec žijící v Paříži
– dílo: Systém přírody – jedná se o filozofickou nauku nazývanou „ biblí francouzského materialismu
Zdravý rozum – ostrá kritika náboženství a obhajoba materialismu

 

ENCYKLOPEDISMUS
– název odvozen od Encyklopedie čili Racionální slovník věd, umění a řemesel
– vycházel v letech 1751 – 1780 a v 28 svazcích zachycoval veškeré vědění doby
– v úvodu bylo napsáno: „ Věk náboženství a filozofie ustoupil století vědy.“
Hlavní tvůrci Encyklopedie:

DENIS DIDEROT ( 1713 – 1784)
– byl mnohostranně vzdělaný
– jeho myšlenkový vývoj byl složitý; ubíral se od teismu (víra ve zjevení), přes deismus voltairovského zaměření až k rozhodnému materialismu – ateismu
Hlavní dílo: Výklad přírody

JEAN D’ALEMBERT (1717 – 1783)
– byl všestranně filozoficky a literárně nadaný
– proslulý matematik
– napsal úvod k Encyklopedii, v němž vyložil její cíl
Do Encyklopedie přispívali např. i Voltaire, Holbach, Montesquieu a Rousseau.


NĚMECKÁ OSVÍCENSKÁ FILOZOFIE
– odráží charakter národa a doby
– nebylo tak radikální jako francouzské osvícenství
– důraz je kladen na rozum
– navazují na Leibnize
Představitelé:

FRIEDRICH VELIKÝ
– pruský král, prosazoval osvícenský absolutismus; „ filozof na trůně“
– rozvoj filozofie prosazoval:
a) přímo – sám psal filozofická díla, ve kterých požadoval bezpodmínečné plnění povinností a toleranci (náboženskou i názorovou)
b) nepřímo – poskytl azyl významným francouzským filozofům (Voltaire, La Mettrie, pomoc poskytl i Kantovi)

CHRISTIAN WOLF ( 1679 – 1754) – zpřístupnil dílo Leibnize

GOTTHOLD EPHRAIM LESSING ( 1729 – 1781)
– věnoval se především etice
– dílo: Výchova lidského pokolení

IMMANUEL KANT ( 1724 – 1804)
– celý život strávil v Königsbergu ( Královci) ve východním Prusku
– jeho dílo patří k vrcholům německé filozofie
– zabýval se i problematikou práva, náboženství a přírodními vědami
– celé dílo můžeme rozdělit do 3 období:

– 1.PŘEDKRITICKÉ OBDOBÍ
– věnoval se přírodním vědám, hodně čerpal z Newtona
– vytvořil teorii o vzniku vesmíru, která později vešla do dějin jako Kant-Laplaceova teorie
díla:
Všeobecná přírodní historie a teorie nebes
Fyzická monadologie
– o významu síly jako podstatě hmoty

– 2. KRITICKÉ OBDOBÍ
– věnoval se filozofii ( gnoseologii), etice a estetice

a) GNOSEOLOGIE
dílo: Kritika čistého rozumu – zamýšlí se nad možnostmi lidského poznání
(Kopernikovský obrat v teorii poznání – do doby Kanta se možnost poznání vyhodnocovala z hlediska pozorovaného předmětu (objektu) x Kant z hlediska lidských možností poznávat = člověk, subjekt a jeho předpoklad poznávat)
– rozlišuje 2 světy:
SVĚT VĚCÍ O SOBĚ“ objektivně existující svět, který je nezávislý na lidském vědomí a je pro člověka nepoznatelný
SVÉ VĚCÍ PRO SEBE“ subjektivní svět, individuální vnímání objektivního světa a je pro člověka poznatelný

člověk využívá 2 druhy poznání:
a) apriorní poznání – u všech lidí stejné, nevyplývá ze zkušenosti člověka
b) aposteriorní poznání – odlišné, vyplývá z individuální zkušenosti

b) ETIKA
– označována jako autonomní (z řečtiny autos – sám, nomos – zákon = sám sobě si dávající zákony),
vychází z člověka, který si sám určuje morální zásady
dílo:
Kritika praktického rozumu
Základy metafyziky mravů
K uplatňování morálních zásad u každého člověka přispívá:
1. teoretický rozum – má každý člověk, směřuje k obecnému poznání
2. praktický rozum – směřuje k ovládnutí vůle pomocí praktických zásad

praktické zásady mohou být:
a) maximy – morální zásady, které platí subjektivně – každý si je k sobě sám stanoví
b) praktické zákony– platí obecně, měli by se jimi všichni lidé bez rozdílu řídit

– rozlišujeme 2 zákony :
hypotetický imperativ podmíněný = přikazuje učinit něco, za účelem něčeho jiného (Chceš-li mít lepší známky, musíš se častěji učit.)
kategorický imperativ nepodmíněný = musí platit obecně, je pouze jediný a to tento: „ Jednej jen podle té maximy, od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem.“ Nebo-li: „ Chovej se a jednej tak, jak chceš, aby se k tobě chovali jiní.“

c) ESTETIKA
dílo: Kritika soudnosti – zamýšlí se, jak najít ve věcech účelnost a tím krásu

3. POKRITICKÉ OBDOBÍ
– věnoval se právu, náboženství a morálce
Poznámka: „ Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.


NĚMECKÁ KLASICKÁ FILOZOFIE ( NKF)

GEORG WILHELM FRIEDRICH HEGEL (1770 – 1831)
– nejvýznamnější představitel NKF
– navazoval na Kanta, kritizoval jeho učení o „ světě věcí o sobě“
objektivní idealista
– jeho filozofie složitě formulovaná, pod vlivem Hérakleita založená na dialektickém principu => všechno na světě se neustále mění a vyvíjí, základem vývoje je rozpor, ve kterém se vzájemně střetávají protiklady
– zabýval se dějinami filozofie
Ontologie:
– podstatou všech jevů v přírodě je neosobní duchovní princip (různá označení – světový duch, světový rozum, absolutní idea)
– všechno hmotné je druhotné a je pouze ztělesněním a konkrétním projevem duchovního principu, hmota vzniká vývojem ducha.
– všechno, co se děje, je procesem sebezdokonalování ducha, který probíhá ve 3 stupních (tzv. hegelovská triáda 1. teze, 2. antiteze, 3. synteze)
1. stupeň – čistá idea – pojem, idea v abstraktním stavu; zkoumá logika
2. stupeň – příroda – vnější svět, pojem získává hmotnou podobu, zkoumá se v rámci filozofie přírody
3. stupeň – lidský svět – vyděluje se z přírody, zkoumá se v rámci filozofie ducha

Filozofie ducha se také rozvíjí ve třech stupních:
1. subjektivní duch – psychický život člověka, jeho myšlenky, pocity, vědomí a sebevědomí (psychologie)
2. objektivní duch – je chápán jako společenské vědomí, projevuje se v rámci lidské společnosti (teorie státu, morálka, právo)
3. absolutní duch – konečný cíl vývoje (umění, náboženství, filozofie) – dochází k sebepoznání ducha

Na základě svých poznatků Hegel formuloval tři zákony dialektiky:
1. zákon přechodu kvantity v kvalitu
2. zákon jednoty a boje protikladů
3. zákon negace negace
Hlavní díla:
Fenomenologie ducha
Logika
Základy filozofie práva
Dějiny filozofie

LUDWIG FEUERBACH ( 1804 – 1872)
– žák Hegela
– postupně se vzdaloval od jeho učení, nakonec odmítl hegelovský idealismus
– soustředil se na kritiku náboženství
– zastával materialistický přístup k filozofii – prvotní je příroda a člověk je její součástí
– nikoliv Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha
– zdůrazňoval nutnost spojení filozofie s přírodními vědami, hlavně s antropologií, proto je jeho filozofie nazývána antropologický materialismus

Díla:
Podstata křesťanství
Podstata náboženství
Ke kritice Hegelovy filozofie

 






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: