Otázka: Paměť, myšlení, učení a jeho druhy
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Mrázová
Definice: Paměť je jedna z nejdůležitějších vlastností člověka, je to soubor procesů, které umožňují osvojení informací, jejich uchování a vybavení.
Psychologie rozlišuje 3 hlavní skupiny (fáze) paměťových procesů:
- uložení do paměti, tj. vštěpování vjemů do našeho vědomí =zapamatování, které je:
– spontánní, bezděčné (spojeno s emocemi)
– záměrné (učení se nazpaměť)
- uchování v paměti
- vybavení (uvědomujeme se minulý zážitek)
- znovuvybavení (náhle si na něco vzpomeneme – např. čteme knihu, a pak si vzpomeneme, že už jsme ji četli)
Druhy paměti:
- krátkodobá – slouží k zapamatování pouze na několik sekund, pracuje nejčastěji se sluchovými nebo zrakovými vjemy, odtud lze informace přenést do dlouhodobé paměti, hlavní podmínkou takového přenosu je opakování
- dlouhodobá –slouží k uchování toho, co budeme potřebovat delší dobu; uchování a vybavení závisí na tom, jak jsme si informaci osvojovali
Dále rozlišujeme také paměť logickou a mechanickou, bezděčnou a záměrnou; jedná se však spíše o způsob uchování informací.
Typy paměti:
- zraková (i fotografická)
- sluchová
- pohybová
Poslední fází paměťových procesů je zapomínání. Největší část osvojovaného zapomínáme zpravidla několik málo hodin po zapamatování. Na míru zapomínání má vliv mnoho činitelů (porozumění, zájem apod.). Většinou zapomínáme to, co nepotřebujeme.
Asociační zákony
1) Primární zákony
- Zákon dotyku a času – v našem vědomí mají tendenci se utvářet zážitky, které vznikly na stejném místě a ve stejném čase
- Zákon podobnosti a kontrastu – lépe se vybavují zážitky, které jsou podobné nebo kontrastní (např. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný)
2) Sekundární zákony
- Zákon novosti – v našem vědomí mají tendenci se lépe vybavovat novější zážitky než starší
- Zákon častosti–lépe si vybavujeme předměty nebo jevy, které na nás působí často, než ty co na nás působí řídce
- Zákon živosti – lépe si vybavujeme předměty, které na nás zanechaly citový dojem
Myšlení
Definice: Myšleníje schopnost člověka na základě smyslového poznání a spolu s ním poznávat obecné, zákonité, podstatné souvislosti a na základě toho určovat své cíle.
Lidské myšlení je funkcí mnoha částí mozku ve vzájemných vztazích. Zakládá se na ostatních psychických procesech a také do nich vstupuje. Je uspořádáno v tzv. pojmech = vystižení obecných a podstatných znaků jevu, snaží se postihnout vztahy mezi nimi, formulovat hypotézy, ověřovat je apod. Jedná se o obecnou představu o nějakém předmětu, která definuje danou skutečnost. Pojem je však i slovo označující skupinu předmětů či jevů, které mají shodné, podstatné rysy.
Vztahy pojmů:
1) Vztah podobnosti– např. zebra a kůň
2) Vztah protikladnosti – např.bílá × černá
3) Vztah nadřazenosti – např. savec (zebra)
4) Vztah podřazenosti – např. druh (zebra)
5) Vztah souřadnosti – např. samice a samec zebry
Soud= vypovídá o pojmu, vyjadřuje vztah mezi dvěma pojmy, může být pravdivý nebo nepravdivý (omyl, lež)
Úsudek = vyjádření vztahů mezi dvěma nebo více soudy
Premisy = soudy, z nichž vycházíme
Závěr = vyvozený soud
Myšlení je těsně spjato s řečí(vnější – mluvená a psaná, vnitřní – řeč „pro sebe“). Řeč je nástrojem myšlení, vyjadřuje myšlenky a umožňuje je sdílet s dalšími lidmi a komunikovat (dorozumívat se).
Druhy myšlení z vývojového hlediska:
- motorické – vývojově počáteční forma myšlení, řešení problému pohybovou manipulací s předměty
- imaginativní – pracuje s názornými obrazy a představami
- propoziční – pracuje se slovy, větami a pojmy, abstraktní myšlení
Myšlení se realizuje souborem myšlenkových procesů čili operací:
- analýza, tj. myšlenkové rozdělení celku na části a vystižení jejich uspořádání a vzájemných vztahů, a syntéza, což je opětovné sjednocování
- abstrakce, tj. postup, kdy vyčleňujeme podstatné a obecné vlastnosti předmětů a jevů, a konkretizace, kdy odhalujeme to, co je pro objekt či jev jedinečné
- indukce, tj. myšlenkové vyvozování obecného tvrzení z jednotlivých případů, a dedukce, tj. proces postupující od obecného ke konkrétnímu, jedinečnému
- generalizace, zobecňování – vydělení znaků společných pro jednotlivé jevy, znaků platících pro všechny prvky téhož druhu
- srovnávání, uspořádání, třídění (klasifikace) – nové pojmy jsou srovnávány se známými, srovnání je spojeno s analýzou, syntézou a dalšími operacemi
- průnik, sjednocení, negace, implikace apod. jsou myšlenkové operace užívané zejména v matematice a logice
- analogie, tj. vyvozování poznatků o předmětu či jevu na základě podobností s jiným předmětem či jevem
Intuice je schopnost bezprostředně postihnout pravdu, získat poznatek bez logické úvahy. Je opakem myšlení vědomého.
Konvergentní myšlení směřuje k jednomu cíli, k jednomu způsobu řešení problémů.
Divergentní myšlení hledá několik různých, paralelních řešení, tvůrčí postup aj.
Učení
Definice: Učeníje aktivní a tvořivý proces, který rozšiřuje vrozené dispozice a rozšiřuje možnosti jedince. Smyslem je získávání, osvojování, pozměňování a upevňování nových zkušeností, a tím přizpůsobování se novým situacím. Naučené je opak vrozeného.
Učení:
1) v širším slova smyslu – chápáno jako proces, v němž organismus získává individuální zkušenosti, učí se přizpůsobovat novým životním podmínkám; probíhá nestále, spontánně
2) v užším slova smyslu – chápáno jako proces záměrného cílevědomého osvojování vědomostí, dovedností a návyků
Učení je celoživotní proces, není spojeno pouze s obdobím dětství a mládí. Uskutečňuje se na základě tzv. podmiňování (=mechanismus učení; podmínky, za kterých proces učení probíhá).
Učení je složitá činnost, při které působí i pozornost, nálada, schopnosti a charakter.
Důležitá je vědomá kontrola učení, tj. rozlišení správného výsledku od chybného, uvědomění si chyby a její napravení.
Učení působí na všechny druhy psychických jevů, díky učení si osvojujeme předpoklady k činnostem:
- vědomosti – osvojené poznatky a informace včetně vzájemných vztahů (v podobě pojmů, pravidel, zákonů, vzorců)
- dovednosti – učením získané dispozice pro vykonávání určité činnosti
- senzorické (projevují se zdokonalením vnímání, např. lepším rozlišením barvy a výšky tónu)
- intelektové (např. dovednost v užívání mluvnických pravidel)
- senzomotorické (koordinace vnímání a pohybu, např. hra na hudební nástroj, psaní, řízení auta apod.)
- sociální (např. umění jednat s lidmi, vcítit se druhého, spolupracovat)
- návyky – učením získané sklony, které člověka pobízejí v určité situaci k určité zautomatizované reakci/činnosti, obsahují motivační moment (např. rozhlédnout se na přechodu, čistit si zuby)
Učení může být:
- záměrné – uvědomujeme si je (např. ve škole nebo při sebevzdělávání)
- bezděčné – bez záměru (např. při hře, při práci, při každodenních činnostech)
Způsoby učení:
- nápodoba
- procvičování
- pohledem (proniknutí do podstaty věci)
- pokus a omyl
Druhy učení:
- senzomotorické (smyslově pohybové) – rozvoj názorného poznání a pohybové stránky činnosti, např. učení se kreslit, šít apod.
- vědomostní – osvojování poznatků
- intelektové – osvojování řešení problémů či úloh, tím se rozvíjejí myšlenkové procesy a intelektové schopnosti
- sociální – učení sociální interakci (žít mezi lidmi), sociálním dovednostem, formuje motivy a charakter
Základním procesem učení je tvoření asociací, tj. spojení mezi jednoduchými zážitky, vjemy a představami (mezi asociace patří také podmíněné reflexy).
Efektivita učenízávisí zejména na vnějších podmínkách učení (prostředí apod.), momentálnímu psychickému stavu jedince (únava, rozmrzelost apod.), na charakteru a metodě učení, která je zvolena. Lze uvést např.:
- lépe se učí to, čemu dobře rozumíme
- je vhodné vybrat a uspořádat nejdůležitější poznatky
- zvýšenou péči je nutno věnovat střední části učiva
- je vhodné se učit hned po seznámení se s novou látkou
- využívat aktivní hlasité opakování
- stanovit si pravidelný režim pro učení
- spolupráce se studijním partnerem – možnost vzájemného zkoušení
Pozornost
Definice: Pozornostje psychický stav projevující se soustředěním vnímání a dalších psychických procesů na jeden jev, případně na jednu činnost.
Podstata pozornosti je utvářena následujícími vlastnostmi:
- selektivita = výběrovost – ze všech působících podnětů je vybrán ten, který se stane centrem pozornosti
- trvalost, stálost – na jejím základě odlišujeme:
- pozornost krátkodobou (trvá pouze po dobu, než je dosaženo určitého cíle, např. dokončení konkrétního úkolu)
- pozornost dlouhodobou (souvisí s životními cíli člověka)
- intenzita – tedy míra zaměření pozornosti na určitý objekt (např. při intenzivním soustředění se na učení nevnímáme tikot hodin, který naopak při usínání vnímáme zřetelně, protože se na něj plně soustředíme)
- rozsah – je možné postřehnout maximálně 7-12 objektů
- přesouvání pozornosti – z jednoho objektu na jiný, případně z jedné části objektu na druhou
Dále odlišujeme dvě základní formy pozornosti:
- Bezděčná pozornostje podnícena změnou v prostředí (např. zvuk, světlo apod.), upoutávají ji také podněty, které se ukázaly jako důležité v průběhu života. Je rychle upoutána, ale také rychle pomíjí.
- Záměrná pozornost slouží k realizaci dlouhodobé činnosti, je závislá na cíli a volním úsilí. V průběhu dětství a mládí se prodlužuje doba pozornosti, ale ani v dospělosti není neomezená, protože by mohlo dojít k přetížení organismu. Soustředěná pozornost vyžaduje splnění několika podmínek: motivace, přestávky v činnosti, příp. střídání různých činností, vysokou aktivační úroveň, návyk soustředěného věnování se činnosti apod.
