Psychologie osobnosti – maturitní otázka

 

   Otázka: Psychologie osobnosti

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): ifi

 

 

 

 

(pojem osobnost, vývoj, temperament, inteligence, poruchy duševního života, poruchy řeči, chování, psychohygiena)
-> Základní psychologická disciplína
-> čeští představitelé: Nakonečný, Říčan

Co nebo kdo je to osobnost?
laická představa -> Osobnost v naší mluvě (hovorově):  někdo slavný, známý, dokázal něco, má nějaké úspěchy (v hudbě, vědě či sportu)
pojem osobnost v psychologii: každý z nás, každý jedinec je osobnost
osobnost = celek duševního života

Co tvoří osobnost? => vzhled, charakter, rysy, chování, vztahy, zkušenosti, schopnosti..

Přesná definice: SOUHRN PSYCHOLOGICKÝCH, FYZICKÝCH A SOCIÁLNÍCH ASPEKTŮ (VLASTNOSTÍ).

(Jinými slovy je souhrn vlastností, procesů, stavů, návyků, postojů .. apod. , které tvoří celistvou strukturu a dynamiku, individualitu konkrétního člověka.  To se projevuje navenek chováním. )

->Osobnost není neměnná, vliv na její vývoj mají zkušenosti, výchova a další socializační procesy, dále biologické a sociální faktory.  Osobnost se utváří ve společnosti.

–          OSOBNOST je kvalitou lidského života, která má centrální hodnotu společenskou (veřejnou) i individuální (osobní, niterně privátní).

 

PŘEDMĚT PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI
=>funkční systém osobnosti
(jak probíhá psychologická činnost lidí, jak probíhá duševní činnost)
 =>ontogeneze
– vývoj psychiky jedince
=>fyzické a psychické vlastnosti člověka v čase

PŘÍBUZNÉ OBORYbiologie člověka, sociální psychologie
APLIKOVANÉ OBORY medicína, pedagogika, personalistika

 

,,Záleží na tom, co jsi, ne na tom, co máš.“ – Latinské přísloví

 

ONTOGENEZE OSOBNOSTI
z hlediska věkového členění (existuje spoustu dalších teorií vývoje osobnosti – např. Piagetova kognitivní teorie – člení vývoj od narození do dospělosti na 5 etap z hlediska poznávacích procesů a způsobů myšlení)

  1. 1.        PRENATÁLNÍ OBDOBÍ
    těhotenství – vývoj plody v matčině těle; plod reaguje na různé podněty: stres, zvuky, chuť,… toto období končí narozením, okamžikem, kdy dítě spatří světlo světa
  2. 2.        RANÉ DĚTSTVÍ
    a)
    novorozenec = 1 – 2 měsíce – zahrnuje první měsíc po narození
    reakce na základě reflexů » sací, pátrací, polykací, adaptace na vnější prostředí, důležitý je zde především kontakt s matkou  (vazba k matce)
    b) kojenec = do 1 roku – rozeznávání známé a neznámé tváře – první sociální vztahy , broukání, první slova, lezení, chůze, zájem o vlastní tělo, rodí se důvěra => neuvěřitelně rychlý rozvoj jedince
    c) batole = do 3 let –zahrnuje druhý a třetí rok
    rozvoj jemné motoriky, začíná rozlišovat barvy, velikost, rozvoj jáství » „já sám“,  spojování slov
    v batolecím období se dítě postupně odpoutává od matky, kolem 3. roku života probíhá tvz. koperníkovská revoluce, kdy si dítě uvědomí, že není středem světa
  3. 3.        PŘEDŠKOLNÍ VĚK
    do 6 let – končí vstupem do školy ; zvídavost, proč?, kresba postav, hra s vrstevníky, egocentrismus, věty dle gramatických pravidel, formuje se svědomí … dítě poprvé výrazněji překračuje rámec své rodiny
  4. 4.        MLADŠÍ ŠKOLNÍ VĚK
    do 9 let – vstup do školy, vázanost na učitelku, potřeba uznání, srovnání se spolužáky, čtení, chápe čas, začíná se rozvíjet sebepojetí a sebehodnocení

 

  1. 5.        STŘEDNÍ ŠKOLNÍ VĚK
    pubescence » 12 – 15 let – vývojové období plné biologických, psychických i sociálních změn
    hledání sebe sama, nespokojenost, vliv vrstevníků, důležitost zevnějšku, kritičnost, nedorozumění s dospělými, specifický komunikační styl, normy vrstevníků jsou důležitější, erotické city, hypotetické uvažování, tělesné změny,…

 

  1. 6.        STARŠÍ ŠKOLNÍ VĚK
    adolescence » 15 – 20 let – nové způsoby řešení, divergentní myšlení, snaha o objektivitu, vliv vzhledu, atraktivity a vlastního úspěch, znalost své hodnoty, slabých a silných stránek, zvládají neúspěchy, zodpovědnost, vyžadování respektu k plnoletosti, první trvalejší vztahy, ideál partnera, učení a profese jsou často pojímány jako nutné zlo, důležitá je svoboda,…
    postupné osamostatňování od rodiny , rozvoj sexuality; volba povolání

 

  1. 7.        DOSPĚLOST
    a) raná do 30 let – samostatnost, ekonomická nezávislost, velká pracovní výkonnost, myšlení je flexibilní a dynamické, rodina – profese,…
    b) střední do 50 let – orientace na domov a zaměstnání, vrchol kariéry, pracovní i životní stereotyp, krize středního věku, nutnost udržovat kondici,…
    c) pozdní do 65 let – častější nemoci, méně síly, pomalejší reakce, změna v ženské roli, uzavírání profesní kariéry, zhoršená krátkodobá paměť, odchody dětí (syndrom prázdného místa), umírání rodičů, preference pohody a jistoty, podpora dětí a jejich rodin,…

 

  1. 8.        STÁŘÍ
    nad 65 let – úbytky v paměti, horší přizpůsobivost, citová labilita, změny vůle, horší rozhodování, opatrnost, puntičkářství, úzkostnost, sklon k nespokojenosti, zaměření do minulosti,…

 

  1. 9.        KMENSTVÍ ( kolem 80 let)
    senilita, výrazné zhoršení smyslového vnímání, ztráta zájmu o sebe i okolí, ubývá strach ze smrti, smrt = vysvobození

Při vývoji lidské osobnosti působí následující determinanty (činitelé):
-> vnitřní (biologické) – vrozené, ale i různé fyziologické změny jako např. organické poškození mozku
-> vnější (psychosociální) – vliv prostředí a výchovy

 

TEORIE OSOBNOSTI

1.INTOGENNÍ TEORIE OSOBNOSTI
říkají, že něco v nás, uvnitř nás je

!! PRVNÍ TEORIE

PSYCHOANALYTICKÁ TEORIE
osobnost se vrství – JE UTVOŘENA 3 VRSTVAMI OKOLO SÍLY, JÁDRA, NAŠEHO VNITŘNÍHO JÁ ;
skládá se z různých vlastností kolem původně dané často blíže neurčené síly (Freud)
=>Superego = Nadjá (společenské normy, morální zásady, zákazy = pravidla, podle kterých musíme žít)
=>Ego = zprostředkovatel mezi ID a Nadjá -> Buď povolí pudům, aby se projevovaly nebo je naopak vytěsňuje do nevědomí
=>Id =ono, to, co je nejhlouběji v nás – vnitřní síla, jádro
pudy (hlavně pohlavní – libido, nejvíce se projevující)
Pokud by člověk přestal dbát na své potřeby -> zatlačení ID ->disharmonie -> rozvinutí duševního onemocnění

Odlišné citové vazby:
Př. Oidipovský komplex ->podvědomé vázání syna k matce (emocionální vazba)
-> matka = sexuální symbol
-> otce vnímá jako svého soka
-> bojuje s otcem o přízeň matky
-> rozvinutý a neřešitelný komplex: muž si hledá ženu, která je matce podobná – vzhledem, chováním, myšlením
Jak to vyřešit? Najít si opačný typ ženy-> komplex se rozruší

JUNG->ELEKTŘIN KOMPLEX -> postihuje dívky, které jsou citově připoutány ke svým otcům

!! DRUHÁ TEORIE
PERSONALISTICKÁ
ALLPORT = nejdůležitější vrstva, psychicky nejhlubší – geny
geny = to, co zdědíme, má největší vliv na to, co z nás bude
–  studium dvojčat

podstata: osobnost tvoří vlastnosti, dispozice -> jsou nám vrozené

2. EXOGENNÍ TEORIE OSOBNOSTI
neuznávají existenci vnitřních sil  a faktorů ; ale říkají, že vše vytváří prostředí a výchova
Podle vyznavačů exogenní teorie osobnost tvoří prostředí, výchova

!!PRVNÍ TEORIE
BEHAVIORISMUS
-> vznikl v USA;  zkoumá chování člověka
-> chování = soubor naučených reakcí na určité podněty
-> člověk má naučené reakce, odzkoušené
-> Watson – zakladatel, vycházel z poznatků I.P.PAVLOVA
-> I.P.PAVLOV – zkoumal podmíněné reflexy; opakování podnětu, stimulace -> vzniká z toho chování; (testování se psy a červeným světlem) ; ruský vědec

S-R SCHÉMA -> Stimul- Response (reakce)
receptory zachytí podnět -> dostředivým nervem je informace vedena do CNS -> Informace je vyhodnocena (např. bolest) -> odstředivé nervy vedou informaci do příslušných orgánů  -> Reflexní oblouk

-> nejlepší metoda učení: dril (neustálé opakování)
velmi negativně vnímají chyby ->nutná  přesnost při učení (přeučit chyby je časově nákladné, škodlivé, špatné…)

 

!! DRUHÁ TEORIE
NEOBEHAVIORISMUS
-> stále je rozhodující myšlenka, že osobnost je sled naučeného reagování na podněty
-> ale uznávají, že existují intervenující proměnné (paměť, motivace) -> ale nevěnují jim pozornost

 

!!TŘETÍ TEORIE
SOCIOLOGIZUJÍCÍ  TEORIE
->osobnost = souhrn sociálních rolí

sociální role = role ve společnosti; společensky odzkoušený vzorec chování (matka, dítě, rodič, student)
určitá situace si vyžaduje určité chování
např. student – očekává se zapisování, naslouchání, přemýšlení

 

!! ČTVRTÁ TEORIE
VNITŘNÍ RODIČ
v dětství nás ovlivnili rodiče, naše osobnost závisí na typu výchovy, utváří se naše osobnost
=>
Kritický rodič – kritická osoba, kritizuje, hodnotí… výsledek: kritická osobnost dítěte
=>
Dávající rodič – výsledek: myslí více na druhé než na sebe, pomáhá ostatním,
=>
Nespokojený rodič – děti jsou také nespokojené (nic se jim nelíbí)
=>
Rozčarovaný rodič– rozčarovaná osoba (nervní, snadno vznětlivá)
=>
Vychovávající rodič – pořád radí (má ke všemu komentář)

 

RODIČE V NÁS
podle této teorie má každý v sobě 3 postoje k ostatním lidem
– RODIČ
– autorita, zásady, normy, morálka, poučující názor,
DOSPĚLÝ (Já) – zodpovědnost, sebevědomí, názor, vůle,…
– DÍTĚ
– hravost, citové jednání
Každý má všechny 3 složky, ale v různé míře (vždy něco převládá).

 

BEZVA TEORIE (Fuj-fajn)
umožňuje pohled jednotlivce na sebe a na ostatní-> vymezuje vztah JÁ – ONI
-> charakterizuje pohled jedince na sebe a na druhé
VTAH KE SVÉ VLASTNÍ OSOBĚ A VZTAH KE DRUHÝM LIDEM

na 1. místě uvedeno JÁ na 2 místě ONI
FAJN – FAJN » optimistický bezkonfliktní člověk, bezproblémový, přátelský
FAJN – FUJ
» kritik, negativní postoj k okolí, nedůvěřuje, nenávist,…
FUJ – FAJN
»já jsem fuj, ostatní jsou fajn ; sebekritika, pocity méněcennosti,…
FUJ – FUJ
» já jsem fuj, ostatní jsou fuj ; deprese, znechucení sebe samotným i světem, nemá smysl života,…


SEBEPOJETÍ OSOBNOSTI
Jak se vidím já a jak mě vidí ostatní

 

JÁ 1                 JÁ 2

 

SO                   N

 

JÁ 1 = tzv. „veřejné já“ -> jak se člověk ukazuje druhým lidem, jak se chová

JÁ 2 = vnitřní, soukromé já -> nepřístupné pro druhé lidi – to, co jim nesděluji

SO = slepá oblast -> to, co si o nás myslí druzí; to, co o sobě nevíme; je nám nepřístupná
N = nevědomí -> oblast, o které nevím ani já, ani oni

 

SKLADBA OSOBNOSTI
složky osobnostní skladby (struktury):

  1. VLASTNOSTI OSOBNOSTI
    stále a obecně působící charakteristiky jedince, kterými se vyznačuje
    – na jejich základě můžeme předvídat chování, výkony … př. inteligence (intelektová schopnost)
  2. RYSY OSOBNOSTI
    dílčí charakteristiky, vázané spíše na specifické situace
  3. STAVY OSOBNOSTI       
    rozpoložení, jimiž převážně citově a postojově reagujeme na různé situace
    -ovlivňují naši výkonnost
    – mohou nabývat extrémních podob (panický strach, zoufalství,  život riskující odhodlání) ale také charakterizovat průběh všedního dne (pohodové rozpoložení..)
  4. ZKUŠENOSTNÍ OBSAHY
    zahrnují vědomosti, zdatnosti, kompetence, vybavenost..
  5. PROCESY A ČINNOSTI
    děje, které v nás probíhají a skrze které se přizpůsobujeme okolí nebo okolí přizpůsobujeme sobě -> tvořivě do něj zasahujeme

klíčové téma problematiky procesů a činností -> Učení

 

1. vlastnosti konstituční
KRETSCHMEROVA TYPOLOGIE

– německý psychiatr – dílo: Tělesná stavba a charakter, IGNORUJE ŽENY
=> existují souvislosti mezi tělesnou konstitucí, některými charakteristikami prožívání a sklonem k určitým druhům duševních onemocnění!

>>Souvtažnosti mezi somatotypem (tělesnou konstitucí) a typem charakteru

 

1) PIKNICKÝ SOMATOTYP
kulatá hlava ; zavalité krátké tělo; měkké svalstvo; válečkovitě tvarované údy; celková zaoblenost; vyklenuté břicho

Cyklotymní typ charakteru = jejich prožívání charakterizuje změna nálad tj. radostné vzrušení (euforie, mánie) x sklíčenost (melancholie, deprese)

otevření, společenští, realistický pohled na život
nemoc: Maniodepresivní duševní onemocnění
MANIODEPRESIVITA:  Maniodepresivní psychóza je charakterizována jakozávažné duševní onemocnění, při kterém dochází kperiodickým změnám nálady, vitality, psychických funkcí a celkového normálního fungování organismu.

Tyto změny se střídají po tzv. cyklech. Při bipolární afektivní poruše se objevují čtyři různé druhy období, které jsou rozděleny dle typů a intenzity příznaků. Jedná se o období hypomanické, manické, depresivní a smíšené.

Touto duševní chorobou trpí přibližně 1% dospělých lidí. Tomuto onemocnění mohou předcházet varovné signály, ale není to vždy pravidlem. První známky onemocnění se mohou objevit už v období puberty nebo v období rané dospělosti.

Hypomanickéobdobí =  člověk má chronicky nadnesenou a dobrou náladu, nadměrné množství energie, zvýšenou psychickou i fyzickou aktivitu a obecně se cítí být v dobré kondici. Postižený je velice hovorný a snadno navazuje kontakty s ostatními, komunikuje bez jakýchkoliv zábran, je bezprostřední a nenucený, nepociťuje v tomto období potřebu spánku a stav ospalosti. Začátek tohoto období přichází celkem náhle bez jakýchkoliv varovných signálů a je pacientem většinou dobře snášen. Protože v této době pacient nepociťuje žádné známky onemocnění, necítí se mizerně a není nikterak chorobou omezen

Manické
období = období nepřiměřeně dobré nálady a markantně zvýšené aktivity. Nemocný se cítí být naprosto nejsilnější ve všech směrech, neporazitelný a nedostižitelný. Všechno kolem se mu zdá nesmírně jednoduché a snadné a neexistuje nic, co by se nedalo vyřešit. Na mysl mu vytanou všemožné nápady, které okolí není schopno ani sledovat, natož je pochopit. S narůstajícími nápady, tempem a aktivitou člověk nechce ztrácet čas s názory ostatních a do svého projevu si nenechá vůbec zasahovat. Pakliže je někým přerušen, stoupne jeho podráždění a sebemenší podnět roznítí jeho agresivitu a člověk může jednat nepřiměřeně, zuřivě a nebezpečně. Postižený člověk není schopen jakéhokoliv soustředění, což se může navenek projevovat značnou roztržitostí. Člověk trpící tímto onemocněním často postrádá racionální myšlení i uvažování a má nadměrné sebevědomí

Depresivníobdobí = obdobím, které je opakem manických stavů. Tento stav je charakteristický poklesem nálady, snížením energie a životní a psychické aktivity. Pacient v tomto období vypadá smutně, unaveně, ztrápeně a ustrašeně, což se projevuje v jejich mimice, gestikulaci či držení těla. Tito lidé se často vyhýbají společnosti, jsou málomluvní a své pocity a myšlenky raději před světem skrývají. Často dochází k úplné rezignaci, kdy člověk ztratí jakýkoliv zájem, aktivitu a iniciativu. Jakékoliv úkoly a překážky, které dříve pacient hravě zvládal, jsou teď pro něj nedosažitelné a nepřekonatelné. Nemocný se cítí neustále ospale a dokáže ho unavit i sebemenší činnost nebo námaha. U těchto osob dochází i k poklesu vlastního sebevědomí a sebedůvěry.

Smíšené období = Stav, který je charakteristický výše uvedenými příznaky a nelze jej jednoznačně zařadit do určité kategorie.

Jednotlivá období mohou trvat dny, dokonce až roky.
U některých lidí se manické a depresivní období projevuje se stejnou frekvencí, u jiných se častěji projevují depresivní stavy a naopak.
Při léčbě maniodepresivní psychózy se doporučují hlavní tři medikamenty. Jedná se o tzv. antidepresiva, antipsychotika a stabilizátory nálady.

 

2) ASTENICKÝ neboli LEPTOSOMNÍ SOMATOTYP
dlouhá štíhlá a hubená postava; úzká ramena; plochý hrudník ; slabě vyvinuté svalstvo; ostrý profil; dlouhé slabé údy

 

Schizoidní typ charakteru = extrémní polohy přecitlivělosti a chladu
uzavření až nepřístupní, jednostranně zaměření, vytvářejí si vnitřní fantazijní svět
nemoc: Schizofrenní duševní onemocnění (bludné představy, halucinace, sebevražedné sklony, pocity pronásledování nějakými bludy,  rozštěpení mysli -> rozpad osobnosti)

SCHIZOFRENIE:Pojem schizofrenie lze nejlépe přeložit jako rozdělené myšlení, ale jinak jde o poruchu mnoha duševních funkcí: myšlení, vnímání, emotivity, narušena může být i motorika, osobnost, schopnost jednání s lidmi, pozornost nebo paměť. Schizofrenie patří mezi psychotická onemocnění (psychózy). Trpí jí zhruba 1% populace, tedy každý stý člověk.
Nemoc se většinou objeví mezi 15. a 35. rokem, pohlaví roli nehraje. Někteří schizofrenici se zcela vyléčí, u některých jde o chronický stav. Asi 10% schizofreniků ukončí svůj život sebevraždou.

Mezi obecné projevy patří nestandardní myšlení (schizofrenik má vlastní logiku uvažování), uzavření se do vlastního světa, změněné prožívání a zmatek v pocitech. Typickými schizofrenními symptomy (příznaky) jsou halucinace a bludy – ty patří do skupiny tzv. pozitivních příznaků (pozitivní ve smyslu navíc); dále plochá emotivita, nedostatek vůle a nemožnost prožívat radost.

 

3) ATLETICKÝ SOMATOTYP
silně vyvinutá kostra; výrazné svalstvo; široký hrudník ; užší boky; menší ebka s protáhlým obličejem

Viskózní typ charakteru = (viskozita , tuhost, pevnost)  pohybově a mentálně těžkopádní; bez velkých citových vzruchů; bez silných myšlenkových zaujetí
není průkazný sklon k onemocnění!

 

2. TEMPERAMENT

!  Soubor vlastností vztahujících se k citovému (emocionálnímu, afektivnímu) reagování, které je charakteristické pro daného jedince. !

 

Psychická vlastnost, která vypovídá o dynamice a průběhu prožívání.
Když něco prožívám, jednám a chovám se.
Z latinského temperamentum = poměr
– významně určen vrozeným biologickým základem
– temperament lze velmi špatně změnit, ale můžeme ho kultivovat, zjemňovat
– každý temperament má své výhody i nevýhody, přednosti i úskalí
– temperament se projevuje zejména způsobem reagování člověka a zvláště tím, jak snadno reakce vznikají, jak jsou silné a jak rychle se střídají.

 

Typologie čtyř temperamentů, rozdělení lidí podle převládajících tekutin  v těle -> nějaká tekutina v těle člověka převládá a on se podle toho chová ->HIPPOKRAT -> starořecký lékař (asi 460-377 př.n.l. – 5. stol. př. n. l.) -> upravil lékař Galemos (2. století př.n.l)
Typologie čtyř temperamentů, spočívající v rozdělení lidí podle jejich sklonu k převládajícím náladám!

 

Dnes se rozdíly v temperamentových vlastnostech vysvětlují vlastnostmi nervových procesů -> síla vyrovnanost, pohyblivost -> teorie I.P.Pavlov -> teorie o vyšší nervové činnosti

Každý člověk má odlišné temperamentové vlastnosti!
– dílo O ŠŤÁVÁCH– v každém člověku kolují 4 typy šťáv

–          sangvinik(KREV)-společenský člověk, aktivní, vnímavý, bystrý, lehkomyslný a nestálý

–          flegmatik (HLEN)– klidný, stálý, city vznikají pomalu, spolehlivý, rozvážný, pasivní

–          cholerik (ŽLUČ)– reakce a city vznikají rychle, výrazně se projevují, výbušný, vznětlivý, proměnlivý, aktivní a optimistický

–          melancholik(ČERNÁ ŽLUČ)– uzavřený, přecitlivělý, nespolečenský, časté deprese, náladovost, pláč

 

SANGVINIK MELANCHOLIK CHOLERIK FLEGMATIK
Základní nálada Veselá Smutná Mrzutá Vyrovnaná
Forma prožívání:
–          síla Slabá Silná Silná Slabá
–          hloubka Povrchní Hluboká Povrchní Část. hluboká
–          trvání Prchavé Trvalé Prchavé Část. trvalé
–          průběh Nestejnoměrný Stejnoměrný Nestejnoměrný stejnoměrný
Způsob pohybu
–          tempo Rychlé Pomalé Rychlé Pomalé
–          síla Silná Slabá Silná Slabá
–          trvání Prchavé Trvalé Prchavé Trvalé
–          průběh Nerovnoměrný Rovnoměrný Nerovnoměrný Rovnoměrný

 

SANGVINIK (SANGIUS – krev)
– čilý, veselý, společenský, nestálý
– značná síla citových prožitků, ale rychle pomíjivých.
-Snadno se orientuje a přizpůsobuje svému okolí.
– Dovede včas a přiměřeně reagovat. Snadno zvládne své úkoly, překonává překážky, neunaví se v práci. – — Rychle se soustředí na jakoukoliv činnost. Je aktivní, zvládá i více věcí najednou.
–  Lehce se přátelí a je v přátelství vyzrálý. Jeho touha po změně a rušnosti, jeho živost a pohyblivost nemusí být vždy vítány.
Přemysl Otakar II. ; Galileo Galilei; J.W. Goethe

 

CHOLERIK (CHOLÉ – žluč)
– dráždivý, vzteklý, snadno se rozhněvá, ale rychle se uklidní
– energický typ; častými vnějšími projevy jsou neklidné pohyby a úchvataná řeč.
– Je vytrvalý, prudký a výbušný, těžce se ovládající, což souvisí s nevyrovnaností nervové soustavy, slabostí útlumového procesu.
–  Je-li zaujat svou činností, nedá se vyrušit vedlejšími vlivy. Nesnáší omezování ve své činnosti.
–  Rád se účastní veřejného života a snaží se prosadit svůj názor, často bývá se sebou nespokojen, což vede k sebekritice.
car Petr Veliký, Jan Žižka z Trocnova, Italové – Cholerici

 

FLEGMATIK (FLEGMA – hlen)
– klidný až netečný; lhostejný; pomalý; spolehlivý
– Řeč i pracovní činnost bývá pomalá, váhavá.
– Vyžadují-li to společenské podmínky, je ochoten vyvinout značnou aktivitu a pracovat houževnatě a vytrvale, aniž by se dal rušit vedlejšími podněty (např. hlukem).
– Bývá samostatný, vyrovnaný, klidný až lhostejný, avšak nedůvěřivý.
– Asi to vyplývá z toho, že všechno dříve rozváží a netrvá houževnatě na prosazení svého názoru.
– Překážkám, které se mu stavějí do cesty, raději ustupuje, takže se vyvaruje konfliktů a zklamání.
Flegmatici jsou lhostejní, neprosazující se, tudíž nemohou dosáhnout významným postů.

 

MELANCHOLIK (MELAINCHOLÉ – žluč)
– smutný, nespolečenský, přemýšlivý
– Plachý a samotářský, hodně citlivý. Dá se snadno vyrušit vnějšími vlivy a s nervovou slabostí souvisí i to, že se snadno unaví, dokonce vyčerpá.
–  City vznikají pomalu, jsou silné a hluboce prožívané. Vyžaduje laskavé a přátelské zacházení, potřebuje posilovat sebedůvěru.
– V práci bývá pečlivý, pro společnou činnost musí být trpělivě získáván.
–  Jako introvert je zahledění do sebe, a proto nebývá dost společenský.
– Všude vidí plno obtíží a nevěří ani sám sobě. Proto ho označujeme za člověka skeptického a pesimistického.
Jan Hus, K.H. Mácha, severské národy obecně

 

!Většinu lidí nelze zařadit jednoznačně do určitého typu. spíše se snažíme zjistit v jakém stupni se u nich vyskytují základní vlastnosti daných temperamentových vlastností a jak se kombinují.
Většina lidí – střední míra temperamentových vlastností
Při správně zvoleném zaměstnání se může temperamentová vlastnost, která se ve škole jeví jako nevýhodná stát naopak výhodou a žádoucí.
Vliv výchovy a sebevýchovy -> projevení či utlumení temperamentových vlastností -> v průběhu života překrývány vlastnostmi charakteru

Věda vysvětluje rozdíly v temperamentových vlastnostech nikoli tělesnými tekutinami, ale vlastnostmi nervových procesů.
Zakladatel teorie o vyšší nervové činnostiI.P.Pavlov.

Co ovlivňuje temperament?
-> poškození dítěte v těhotenství či porodu (děti neklidné, impulsivní, špatný odhad nebezpečí)
-> nevhodná výchova
(nedostatek kladného citového vztahu k dítěti – dítě chce upoutat pozornost, zlobí. je nadměrně živé nebo naopak apatické, lhostejné).
-> sociální prostředí ( nevhodné modely a příklady k napodobování)
-> nedostatek motivace (k určité činnosti)
Známe-li svůj temperament, můžeme využívat jeho kladů, zmírňovat jeho nedostatky, lépe tak  zvládat nejrůznější náročné situace, s kterými se v životě setkáváme.

 

GALENOS- navazuje na Hippokrata, také lékař

 

EYSENCKOVA TYPOLOGIE TEMPERAMENTU( pracuje se 4 částmi)

– zavedl pojmy: stabilita a labilita, jeho model osobnosti:

LABILITA

 

INTROVERZE                           MELANCHOLIK          CHOLERIK                                       EXTROVERZE
FLEGMATIK              SANGVINIK

 

STABILITA

 

–          sangvinik  – stabilní extrovert (společenský, otevřený, bezstarostný, ne vždy spolehlivý, optimistický, má rád změny, hovorný, nenucený, dobrý vůdce)

–          flegmatik – stabilní introvert (klidný, vyrovnaný, obezřetný, rozvážný, ovládá se, smířlivý, spolehlivý)

–          cholerik – labilní extrovert (nestálý, neklidný, nervózní, útočný, vznětlivý, impulzivní, vrkavý)

–          melancholik  – labilní introvert (– uzavřený, přemýšlivý, straní se lidem, má rád pořádek, spolehlivý, pesimista, náladový, úzkostlivý, nespolečenský, tichý)

 

Sangvinik – silný, vyrovnaný, živý typ
+ -> optimismus, veselost, snadná přizpůsobivost, řečová pohotovost, podnikavost, pracuje v rychlém tempu. Jedná rozhodně, směle, není konfliktní, dokáže se podřídit.
– -> lehkomyslný, nerozvážný, povrchní, upovídaný, přehnaně odvážný

Flegmatik – silný, vyrovnaný, klidný až lhostejný
+ -> klidný, rozvážný, vytrvalý, pracuje rovnoměrně, snášenlivý, přátelský, má rád denní řád, dlouho vydrží u jedné činnosti, dobře se ovládá
– -> nerozhodný, málo iniciativní, pracuje stereotypně, obtížně mění navyklé chování

Melancholik – slabý nevyrovnaný
+ -> vážný, hluboké a stálé city, v práci svědomitý a zodpovědný, důkladný
– -> má sklon k pesimismu, bývá bojácný a skleslý

Cholerik – silný, nevyrovnaný
+ -> reaguje živě, vášnivě, s výraznou mimikou, pracuje rychle a samostatně, jedná rychle a energeticky
– -> příliš prudké reakce

 

2 typy osobnosti – Švýcarský psycholog Jung
Extrovert = člověk družný, společenský, má rád vzrušení, rád riskuje, je impulzivní, zaměřený na vnější svět, snadno přizpůsobivý

Introvert = tichý uzavřený, úzký okruh přátel, není náladový ani agresivní, je trpělivý, spolehlivý, zahleděný do svého nitra, plachý, málo průbojný, intenzivní vnitřní život

STABILITA x LABILITA

 

TEMPERAMENT U DĚTÍ – Temperamentové charakteristiky dětí útlého věku – novorozenců a kojenců
Thomas, Chess, Birch

 

a)       Typ SNADNO vychovatelného dítěte
– pozitivní emoční ladění
– pravidelný biorytmus
– mírná intenzita reakcí na vnější podněty
– pohotová přizpůsobivost
– dítě inklinuje k dobré náladě
– spánek pravidelný
– usínání bez obtíží
– pravidelnost při buzení, jídle…
-jeví tendenci zajímat se o nové věci

b)       Typ OBTÍŽNĚ vychovatelného dítěte
– záporné citové ladění
– nepravidelný biorytmus
– vysoká intenzita reakcí na zevní podněty
– pomalé přizpůsobování změnám
– tendence vyhýbat se novým podnětům
– častá rozmrzelost
– nepravidelný spánek
– po nepříjemných podnětech není k utišení
– těžko si zvyká na novou stravu

c)        Typ POMALÉHO dítěte
– apatie, nízká úroveň celkové aktivity
– citové ladění je mrzuté, bez velkých výkyvů
-projevuje se sklon k pravidelným rytmům
– pomalé přizpůsobování se novému

40% dětí 1. typu
10% dětí 2. typu
15% dětí 3. typu
35% nebylo typově vyhraněno

 

3. SCHOPNOSTI

–          vlastnosti osobnosti, které umožňují jedinci naučit se a úspěšně vykonávat určité činnosti

–          Schopnosti:

1.Vjemové (percepční) – přesně vnímat a rozlišovat tvary, barvy, tóny,…( percepce = vnímání)
2.Psychomotorické
– naučit se vykonávat určité sestavy pohybů, ve sportovní a pracovní činnosti  (motorika = hýbání)

3.Intelektuální – orientovat se v nových situacích, řešit problémy (nebo-li myšlenkově poznávací)

4.Sociální – jednání s lidmi, dělat dojem, předcházení konfliktů a jejich řešení- chování ve společnosti

5. Umělecké

–          Schopnosti mají svůj vrozený biologický základ, označovaný jako VLOHY.

–          Vlohy se musí rozvíjet. Důležité pro rozvoj vloh: prostředí, ve kterém se pohybujeme, učení a činnosti (naše vůle, motivace)

–          Nepříznivé podmínky: zejména v dětství, nedostatek výživy, nepodnětné prostředí (málo podnětů z okolí), primitivní rodinné prostředí, zdravotní poškození zvířete

–          Stupně rozvoje schopnosti: Podle toho, jak se nám podaří rozvinout naše stupně schopnosti
1. Nadání       2. Talent     3. Genialita
-> vše to jsou soubory rozvinutých schopností (ale na různých úrovních)

–          1. Nadání = soubor VYSOCE rozvinutých schopností

–          2. Talent = soubor MIMOŘÁDNĚ rozvinutých schopností
– 3. Genialita = soubor OPRAVDU VYJÍMEČNÝCH rozvinutých schopností

 

DOVEDNOSTI
Speciálnější než schopnosti a týkají se jedné nebo několika málo činností, tudíž si je osvojujeme rychleji.
Dovednosti -> dílčí psychické předpoklady pro vykonávání určité činnosti
Dovednost = učením získaná dispozice ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání určité činnosti.
Dovednosti dělíme na:
1. Senzomotorické – umožňují činnosti, u kterých je důležité vnímání, smysly a zároveň pohyby
2.Intelektové dovednosti (intelekt = rozum, myšlení) umožňují řešení nějakých problémů např. matematika, kreslení
3. Sociální dovednosti – vnímání vztahů mezi lidmi, dovednosti sociálního vnímání, vztahy mezi lidmi, vyčíst z výrazu osoby jak se cítí a co si k ní mohu dovolit

 

3.1.  INTELEKTOVÉ SCHOPNOSTI A JEJICH MĚŘENÍ

Inteligence = velice obecná schopnost, která rozhoduje v širokém spektru situací o úspěšnosti jedince
= schopnost přizpůsobit se
=> schopnost člověka myslet konkrétně i abstraktně v jazykových, numerických a časově prostorových vztazích
– schopnost orientovat se v každé situaci a řešit jí

 

Inteligence má dva druhy:
a) fluidní inteligence – je vrozená, nezávislá na dřívějším učení, během lidského život se nevyvíjí
b) krystalická inteligence – je založená na zkušenostech, vědomostech získaných učením a na schopnostech je využívat.

Inteligence se zpravidla dělí na 2 části:
verbální a neverbální

Inteligenci můžeme přesněji vymezit znaky inteligentního chování:
 ->dobrá orientace a dobré myšlení tj. soudnost, pohotové a přesné vyjadřování
->přesné vnímání a dobrá paměť (pohotové vybavování informací z paměti)
->schopnost koncentrace na objekt činnosti s pružným a správným myšlením

Ke zjišťování inteligence se používají inteligenční testy – soubory úloh, které byli pečlivě vybrány a vyzkoušeny a jejich výsledky byli statisticky zpracovány. Úroveň obecné inteligence se vyjadřuje hodnotou inteligenčního kvocientu – IQ.
Průměrná hodnota IQ je 100. IQ 80 je hraniční pásmo defektu, IQ 120 je nadprůměr.
V ČR existuje organizace zvaná Mensa, která sdružuje lidi s vysoce nadprůměrným IQ (nad 130, asi 2,5 % populace)
!! Individuálně odlišná struktura inteligence je důvodem, proč každý člověk vyniká v něčem jiném!!

první snahy měřit inteligenci -> přelom 19. a 20. století
A. BINET /Biné/  (Francouzský psycholog)
– na žádost vlády první inteligenční test – francouzské školství   (1905)– rozdělení dětí ve školách – u některých dětí se věk chronologický nekryje s věkem mentálním
chronologický věk (podle ročníku, můj skutečný věk)
mentální věk (na základě výsledků v testu)

Tyto testy získali široké uplatnění v USA (v období, kdy vstoupily do I.sv.války  -> potřeba rychle a efektivně vytřídit dostatečné množství mužů, schopných urychleně absolvovat velitelský výcvik) -> inspirace Binetem
W.STERN/štern/ -> německý psycholog, zavedl inteligenční kvocient – IQ
IQ je hodnota inteligence testovaného jedince, vypočtená podle vzorce:
IQ = mentální věk/ chronologický věk krát 100

úskalí – zjišťování inteligence u dospělých osob – vývoj modernějších procedur, opírajících se o daleko složitější matematicko-statistický aparáty

Specifickou formou inteligence je tvz. emoční inteligence, kterou mnozí psychologové považují (vzhledem k úspěšnosti v životě) za stejně důležitou jako obecnou inteligenci. Emoční inteligence se vyznačuje těmito znaky:
– znalost vlastních emocí
– zvládání emocí
– schopnost sám sebe motivovat
– schopnost vnímat emoce jiných lidí
– schopnost dosahovat dobrých mezilidských vztahů

-> VŠ bez problémů, v životě zastávají řídící funkce, věnují se vědě

-> nadprůměrná

-> průměrné IQ -> SŠ; když se snaží, mohou vystudovat i VŠ

-> mentální subnorma (problémy s abstraktním myšlením, nižší slovní zásoba, problémy s pochopením textu, bývají infantilní

 

-> lehká mentální retardace (OLIFOMENIE)

 

-> střední mentální retardace – pomocné školy, speciální výhody

 

-> těžká mentální retardace

-> hlubinná mentální retardace                             pomocná třída, rehabilitační třída

– snažíme se je naučit základům (oblékání, hygiena)
Co se zkoumá v IQ testech?
slovní fluence neboli plynulost; dílčí schopnost usuzovat, zvládat zvažování náročné situace, paměť, vjemovou pohotovost (schopnost postřehnout a rozlišovat podněty); schopnosti operovat s čísli a kvanty

 

4. CHARAKTER

CHARAKTER= vlastnosti, které souvisí s morálkou jedince.
– souhrn psychických vlastností osobnosti, které se projevují v mravní stránce jejího chování  a jednání.

Charakter se projevuje ve vztahu člověka k ostatním lidem, k práci, přírodě, i k době samému.  Formuje se především prostřednictvím výchov a dalších společenských jevů.

Charakter je část osobnosti, která kontroluje a reguluje jedincovo chování podle společenských (zejm.morálních) norem a požadavků. Je těsně spjat s temperamentem, motivací a intelektem člověka.

Mravní zdroje našeho jednání (principy, zásady, přesvědčení) v nás nejsou přítomny od narození. Dítě se s nimi zprvu setkává v podobě přístupů rodičů k němu, vyjadřují jaké má být, jak se má chovat, co nemá dělat atd. Dítě tyto požadavky postupně přijímá a zvnitřňuje neboli interiorizuje ve své osobní morální postoje a zásady, jimiž se nadále řídí z vlastní potřeby, ne už pod vnějším tlakem.

Mravnost = styl způsobu našeho chování
Etika = věda o správném chování
Morálka = společenská pravidla týkající se našeho chování (toho, co je dobré a co je špatné)

INTERIORIZACE x EXTERIORIZACE MRAVNÍHO POŽADAVKU (ve vlastní postoje)
– probíhají v etapách vzrůstání -> mění se niterní požadavky

1.STADIUM
– Dítě má z rodičů strach, kdykoliv neuklidilo,jak mělo.
– Pokud rodiče nejsou doma nebo jejich kontrola poleví = dítě se oddá nepořádnosti, je mu to víceméně vlastní, přirozenější
– Žádoucí jednání je vázáno na vnější podmínky (kontrola, hrozba trestu či vidina odměny)
– Mravní přizpůsobování se

2.STADIUM
– Dítě se ze svého nitra samo na sebe dívá očima druhého
– V jeho nitru se vyvinula určitá mravní autorita – ,,nadjá“ – superego
– Přetvoření původně vnější mravní autority někoho druhého ve vnitřní mravní zřetel v dítěti
– Dítě se samo oslovuje, nabádá, zlobí se na sebe když neuklidí
– Jakýsi druh vnitřního rozdvojení : mravní princip už má dítě v sobě, ale ještě ne zcela jako své stanovisko, ale teprve jako varování, vynořující se když je zde pokušení

3. STADIUM
– Mravní požadavek se plně přetvořil v novou mravní přirozenost dítěte
– Nepořádek se mu protiví, neuklidit by ho ani nenapadlo
– Když z vážných důvodů neuklidí, nemůže usnout, budí se nezvykle brzy
– proces interiorizace dovršen!

4.STADIUM
– Dítě má mravní požadavek nejen zažitý, jako svou přirozenost, ale také jej uplatňuje vůči svému okolí
– př. naléhá na mladšího sourozence, aby po sobě také uklidil hračky, a je hluboce nešťastné, když tak neučiní -> exteriorizace mravního principu

Rozvíjením a upevňováním charakterových vlastností se dítě učí respektovat nadosobní hledisko.

ð  S charakterem souvisí také pojem ,,svědomí“ – systém morální kontroly  a autoregulace, jakýsi ,,vnitřní hlas“ , který člověku říká, co je dobré a co je špatné. Svědomí přináší člověku uspokojení, když jednal ve shodě s morálními zásadami, a naopak mu působí výčitky, když tyto zásady porušil.


4.1. PROBLEMATIKA STADIÍ MORÁLNÍHO USUZOVÁNÍ

americký  psycholog KOHLBERG – výzkumy mravních dilemat (a jejich řešení)
př. Umírající manželku může zachránit pouze určitý lék, jehož cena však přesahuje manželovy možnosti. Jednání s prodejci a výrobci bezúspěšné. Je lepší lék ukradnout?
-> př. trestná činnost

1. STADIUM PŘEDKONVENČNÍHO MORÁLNÍHO USUZOVÁNÍ
Jedinec se řídí tím, jaké sankce ho za provedený čin postihnou. Ví, že to co udělá je špatné.
,,Co se mi stane, když si to vezmu?“

 

2. STADIUM KONVENČNÍHO MORÁLNÍHO USUZOVÁNÍ
Jedinec se neváže na důsledky jednání.
Pro jedince je určující to, co si myslí lidé, s nimiž se ztotožňuje.
,,Co si o mě lidé pomyslí, když to udělám?“

3. STADIUM POSTKONVENČNÍHO USUZOVÁNÍ
Jedinec si v hlavě vše promítl (sankce a názor ostatních lidí)
Jedinec je schopen zvažovat protichůdná hlediska a činit uvážlivá rozhodnutí.
S vědomím důsledků přebírá odpovědnost.
Jedinec dosahuje morální autonomie (samostatnosti, nezávislosti).

 

5.RYSY

-jsou relativně stálé
– v běžném životě jim říkáme povaha(neodborný termín)

Soubor psychických vlastností, které se projevují určitým způsobem (chování, jednání a prožívání).
Jsou příznačné  pro určitého jedince, odlišují ho od ostatních.

Nejdůležitější typy rysů se uvádí v protikladech
družnost  x uzavřenost
sklon vést x podřizovat se (dominance – submisivita)
svědomitost x nezodpovědnost
sebedůvěra x sebepodceňování

 afilace (kladný vztah k lidem, chce patřit ke skupině)  xhostilita(záporný vtah k lidem)
Sympatie x Antipatie
Taktnost x Netaktnost
Sebeovládání x nedostatek sebeovládání

Od 2. poloviny 20. století využívá řada psychologů v psychodiagnostice pět základních faktorů (rysů)  osobnosti – tvz. velká pětka (Big Five)
=>extraverze (zjišťuje kvalitu a kvantitu mezilidských interakcí, úroveň aktivace)
=>přívětivost ( zjišťuje kvalitu mezilidské orientace od soucítění po nepřátelství v myšlenkách, pocitech a činech)
=>svědomitost (zjišťuje individuální úroveň při organizaci, motivaci a vytrvalosti chování zaměřeného na cíl)
=>emocionální stabilita (zjišťuje míru přizpůsobení)
=>intelekt, kultura, otevřenost ke zkušenosti (zjišťuje aktivní vyhledávání nových zážitků, toleranci k neznámému a jeho objevování)

 

6.ZAMĚŘENOSTI OSOBNOSTI

= soubor vlastností, kterým je společná orientace jedince na určité cíle, usilování o určité hodnoty
Součást zaměřenosti osobnosti je aktivace schopností případně aktivace celkového psychického i tělesného potenciálu individua.

ð  Jedinci, u kterých není zaměřenost rozvinuta zpravidla málokdy o něco dlouhodobě usilují, málokdy mobilizují své předpoklady a cíli k aktivitám, jimiž mohou něco dosáhnout.  => Odkázáni jen na vnější podněcování odměnami, tresty, lákadel vyvolávající dočasná chvění -> Vnější podněcování není dostatečnou hybnou silou rozvoje osobnosti
a)       POTŘEBY
-> vnitřní činitel zaměřenosti osobnosti; základní rovina zaměřenosti naší osobnosti
-> vědomí nedostatku, které nás právě nutí tyto nedostatky odstranit

Potřeby dělíme na:               biologické (primární, vrozené) – potřeba dýchání, potravy, bezpečí, spánku apod.
vyšší ( získané) – kulturní (vzdělání, kulturní život apd.)  a psychické (radost, štěstí, láska)

 

VYŠŠÍ POTŘEBY:

1) POZNÁVACÍ      -> touha po informacích, novinkách, zajímavostech

– touha řešit problémy, zkusit své vlastní řešitelské síly (postupy, jak jsme došly k výsledku)

2) SOCIÁLNÍ          -> být druhým lidem sympatický, zaujímat mezi nimi dobré postavení

– být oceňován, patřit do skupiny, být mezi svými

– soutěžit s druhými, vyniknout

– spolupracovat s druhými, pomáhat jim a oni nám

– rozdělit si svou práci v rámci skupinových úkolů

– nechat se druhými vést, umět ustoupit, podřídit se

– mít názor, mít idol

3) POTŘEBY AKTIVITY        -> motorické odreagování po déle trvající nečinnosti

– pracovní činnosti, herní, sportovní, rekreační a zájmové

4) POTŘEBY DOSAHOVÁNÍ VÝKONŮ               -> úsilí něco dokončit

– zvládnout to lépe než předtím

– uznání lidí a pocit spokojenosti sami se sebou

– vytyčování cílů, ve které věříme

5) POTŘEBY EXISTENCIÁLNÍ            -> smysl života, proč žít?, jak dál žít?

– vyskytují se v důležitých fázích života (dospívaní, odchod do důchodu)

HIERARCHIE POTŘEB – americký psycholog A. MASLOW – autor stupňovitého řazení potřeb, které v hierarchickém systému organizoval podle jejich naléhavosti pro člověka

 

estetické

poznávací

sebe-rozvoje

sebe-úcty

lásky

bezpečí

fyziologické (hlad, žízeň, sex, aj.


Potřeba vyšší se objevuje až po uspokojení potřeb nižších
.
Člověk má obvykle potřebu seberealizace, pokud není hladový, je v bezpečí, milován a uznáván.
Např. člověk netouží po nových závěsech do pokoje nebo obraze (5. stupeň) když je ohrožován nějakou katastrofou nebo je hladový (nenaplněný  1. a 2. stupeň)

B) MOTIVACE
= pohnutky jednání vytvářené vzájemnými vztahy mezi vnitřními a vnějšími incentivami (= vnější popudy)

MOTIVACE                            vnější ->  převažují-li incentivy

vnitřní ->převažují-li  potřeby

*Vnější (incentivní)=>  I když je člověk sytý a potřeba jídla v něm primárně vůbec není, může se nicméně stát, že ji v nás pojednou vyvolá vůně čerstvého pečiva nebo reklamní šot předvádějící lahůdkami pokrytý stůl.

Žáka učení nebaví, není motivován ze svého nitra. Nicméně věnuje učení velké úsilí – poněvadž by ho učitel vylekal hrozbou špatné známky , která by mu způsobila těžké chvíle doma nebo by zhoršila jeho vyhlídky dostat se na vysokou školu.

* Vnitřní=> Hlad (potřeba nasycení) orientuje naši pozornost na to v našem okolí, co lze jíst, co by nám chutnalo. Třeba se ani na nic jiného nemůžeme soustředit. Plně nás zaměstnává vnitřní motivace.

Žák se ve škole učí, protože to uspokojuje jeho potřebu poznávat a objevovat nové.  -> Vnitřní učební motivace.

CITOVÉ DEPRIVACE
slovo deprivace znamená strádání!!

a) citová deprivace –Neuspokojená potřeba dotyku, přátelství, lásky a jistoty.. Může se jednat o nedostatek prokazovaného a vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí, sdílené lásky nebo vzájemných sociálních vazeb…

b)senzomotorická deprivace – dítě postrádá rozmanitost podnětů, deprivačně působí jednotvárné, monotónní prostředí, kde se nic neděje, kde chybí barvy a tvary budící pozornost a zájem, kde nejsou předměty, s nimiž lze manipulovat.

c) činnostní deprivace – dítěti chybí podněty motivující je k tomu, aby řešili svůj vztah k prostředí, orientovaly se v prostředí..

Citová deprivace v raném věku
vzniká při odloučení dítěte od rodiny, kdy dítě v jiném prostředí nenachází osobní vztahy; nemůže se vciťovat do druhých (nezná je, bojí se jich, nerozumí jim) a druzí lidé se nevciťují do něho (nemají na to čas, je jim to lhostejné) ->dlouhodobý pobyt v nemocnici; předání dítěte do veřejné výchovné instituce; přesun zájmů rodiny z dítěte na jiné problémy

Deprivační syndrom = je-li strádání silné a navíc probíhá v prvních měsících či létech života dítěte
2 podoby: PASIVNÍ -> dítě je zaražené, málo se projevuje, nemá  o nic zájem (je apatické), opožďuje se ve vývoji,  častá nemocnost, dítě pro svou celkovou ochablost neaktivuje svůj obranný systém
AKTIVNÍ -> dítě je velmi živé, pro své okolí až neúnosným způsobem. Bývá považováno za dotěrné, vlezlé vnucující se za každou cenu do pozornosti okolí. Mezi vrstevníky je agresivní, hlučné, chová se aby ,,udělalo dojem“.

FRUSTRACE
slovo frustrace znamená zmaření, zabránění
=> Strádání způsobené zmařením cíle, kterého mělo být dosaženo (uspokojování nějaké potřeby) , ale na cestě k němu vyvstala překážka (bariéra).

Př. Touha chlapce seznámit se s dívkou, která ho přitahuje, a pozvat ji na schůzku, může být mařena několikerou překážkou. (Chlapec se stydí, má pocit že mu to nesluší, nemá odvahu..)
Překážky: vnitřní, sociální, fyzické

Frustrace vede k zátěži: jedinec musí na své trápení stále myslet, nemůže se na nic soustředit, je rozrušený.
Stupňování frustrace a její dlouhodobé trvání (např. ohrožení v zaměstnání, vleklé domácí konflikty) mohou posléze vyústit i ve zhroucení jedince.

Charakteristické mechanismy reagování na frustraci, kterou jedinec nedokáže vyřešit:
1. Útěk do fantazie = snění, nereálný svět výmyslů, přináší iluzorní útěchu a zapomnění

2. Agrese= Frustrovaní jedinci bývají často agresivní než nefrustrovaní jedinci.
-> zejména nachází-li tendence k agresi podporu v modelech a vzorech, které mohou napodobovat (př. filmy)
-> Agrese vedena proti překážce uspokojení potřeby (př. proti osobě, která nechce něco dovolit) -> je-li to ale nemožné (osoba mocná nebo silná) -> agrese se obrací proti ,,náhradním objektům“  -> přemístění agrese -> nový objekt  agrese  nemá s frustrovaným nic společného, ale nabízí se jako vhodný objekt útoku = slabý, bezbranný
přemístění agrese = ničení předmětů (vandalismus, týrání zvířat)
autoagrese = sebepoškozování

3. Apatie, rezignace = jedinec ztrácí o cokoliv zájem, poddává se ,,ranám osudu“

4. Regrese = Někteří lidé se vlivem frustrační zátěže chovají jako malé děti, jako by se ve svém vývoji vraceli zpět. Uchylují se k pověrám, dělají ze sebe nemocné, o které se musí někdo starat.

5. Projekce = jedinec neschopný řešit příčiny své frustrace promítá veškerou vinu a zodpovědnost do druhých.  (Př. Student, který měl velkou ctižádost výborně uspět u zkoušky, ale uspěl jen podprůměrně nehledá příčinu v sobě – nebyl dost usilovný v přípravě, možná mu chybí nadání… místo toho obviňuje učitele, že si na něj zasedl, ostatní jsou šprti..)

6. Vytěsnění nebo též potlačení  (tvz. chybný výkon) = jedinec určité skutečnosti, které spojuje se svou frustrací, nápadně často zapomíná, přehlédne, poplete..
Př: Zapomenutí data schůzky, na kterém hrozilo zesílení frustrace odmítnutím, ponížením, vlastním selháním…

STRES
= zátěž, odpověď organismu na zátěž vznikající působením vnějších vlivů  i vnitřních vlivů (např. sebepodceňování)
– spojován se spěchem, časovou tísní, vyčerpáním
– stres je přirozenou součástí lidského života
– stresory =  vlivy, které stres vydávají
a) Krátkodobý stres– mobilizuje   organismus;
b) Dlouhodobý stres – trvá měsíce nebo roky; může mít dalekosáhlé dopady (psychické obtíže, zdravotní potíže- bolesti hlavy)
projevystresu v oblasti psychické: podrážděnost, nesoustředěnost, pocity marnosti, nervozita, negativní myšlenky, pochybnosti o sobě
– projevy stresu v oblasti chování: pláč, přecitlivělost, projevený hněv, vztek, tělesný neklid, nesoustředěnost, nechutenství, přejídání…
projevy stresu v oblasti tělesné: bušení srdce, pocity napětí v šíji, střevní potíže, bolesti hlavy, únava, vyčerpanost
– prožívání stresu: napětí, strach, úzkost, emoce s různou intenzitou; v tělesné rovině – činnost svalstva, mozku, žláz s vnitřní sekrecí, zažívacího traktu
– mezi časté příčiny stresu patří náročné životní situace, které přináší zásadní změnu – onemocnění, rozvod, ztráta blízké osoby či zaměstnání..
– eustres = stres s pozitivními účinky, svatba a narození dítěte

Fáze adaptace:
1. Poplachová reakce – odveta na působení stresoru ; způsobena změnami souvisejícími s vyplavováním hormonů a jiných látek do krve (únava, bolest hlavy)
2. Rezistence (odolnost) – po delším trvání stresoru organismus vyvíjí rezistenci (organismus se snaží obnovit normální fungování)
3. Vyčerpání (při dlouhodobém působení)
– u někoho např. měsíc nebo půl roku
– organismus už není schopen rezistence
– člověk je ohrožen řadou zdravotních rizik (žaludeční vředy, vysoký krevní tlak)


DUŠEVNÍ HYGIENA

= psychohygiena
soubor doporučení či pravidel, která vedou k udržení nebo prohloubení duševní pohody a rovnováhy a duševního zdraví.

existuje řada oblastí, ovlivňující naši duševní pohodu  ->nesoulad nebo konflikty v těchto oblastech  narušují naši vnitřní rovnováhu -> patří mezi ně vztahy  (s rodiči, vrstevníky, blízkými osobami), práce, zaměstnání ale i studium..)

ð  jednou z hlavních zásad duševní hygieny je vhodné uspořádání a naplánování denních aktivit a volného času a to v souladu s mojí výkonnostní křivkou

ð  duševní hygiena chápe volný čas jako prostor pro činnosti vedoucí k rozvoji zdravé osobnosti
-> nezdravý způsob trávení volného času- zdroj velikých zdravotních problémů  (obezita, časté infarkty)
20% dětí ve věku 6-12 let trpí obezitou, z toho 60% nemá žádný pohyb

Metody duševní hygieny = psychologické postupy směřující ke zmírnění, nebo prevenci stresu
– nejvýznamnější metody: autosugestivní postupy, pozitivní imaginace, relaxační metody..
autosugestivní postupy = postupy, které využívají naší představivosti. Čím intenzivnější představa je, tím, větší vliv může mít na psychiku člověka. Pomocí jednoduchých pozitivních vět si člověk navozuje žádoucí stav: Moje mysl je lehká a odpočatá. Mé tělo je svěží. Mám sílu a energii, závod vyhraju
pozitivní imaginace =představování si dobrého řešení situace (např. máme-li pocit, že nás lidé nemají rádi, vidíme v každém jejich gestu projevy negativního vztahu k nám – tato negativní představa ovládá i naše chování). relaxační technika = pomáhá zmírnit nervozitu a napětí
odpočinek – vhodný v nejrůznějších formách (např. jóga)
– úprava životosprávy a zdravý životní styl – významné psychologické metody

Význam psychohygieny: prevence somatických a psychických onemocnění, dobrá pracovní výkonnost, fungující sociální vztahy, subjektivní spokojenost..

DUŠEVNÍ ZDRAVÍ
= stav, kdy všechny psychické procesy probíhají optimálně, kdy jsme schopni řešit běžné problémy, pracovat a těšit se ze života.
Psychická normalita = znak duševního zdraví, znamená nepřítomnost psychické poruchy

DUŠEVNÍ PORUCHY

= specifická forma maladaptace = neschopnost přizpůsobit se, která se projevuje v kognitivních procesech a chování (procesy založené na rozumu)
= změna některých psychických jevů, která se projevuje v chování a prožívání a způsobuje problémya sociální komunikaci a interakci.

– zabývá se jimi PSYCHOPATOLOGIE

PŘÍČINY

1) BIOGENNÍ – dědičné předpoklady duševní nemoci, zděděná náchylnost k nemocem (cukrovka)
a) prenatální           – těhotenství
– matka – toxické látky, nedostatek jídla, vitamínů
– vystavení plodu záření
b) perinatální     – během porodu (přiškrcení pupeční šňůrou)
c) postnatální        – po porodu, během vývoje jedince (zánět mozku, nádory na mozku, žlázy)

2) SOMATOGENNÍ                – tělesné nemoci (nádorová)
– nemoci mozku (autonehoda, infekce)

3) PSYCHOGENNÍ – stres, negativní zážitek
– neschopnost řešit problém
– frustrace = dlouhodobé neuspokojení nějaké potřeby

4) SOCIOGENNÍ                    – narušení mezilidských vztahů

 

– mohou zasáhnout -> celou psychiku nebo jen některé funkce psychiky (poruchy učení)

-> některé psychické procesy (poruchy řeči, paměti) psychické stavy (city)

 

DUŠEVNÍ CHOROBY

1) NEURÓZY         => vznikají na základě narušení mezilidských vztahů a opakujících se konfliktních vztahů
– projevy: třes rukou, pocení, nespavost x únava, tiky

3 typy:     a)      NEURASTENIE            – zvýšená přecitlivělost, podrážděnost, apatie
– doprovázená bolestí hlavy, může se zhoršovat paměť
– neschopnost uvolnit se
– sluchová a zraková hypersenzitivita (zvýšená vnímavost)

b)         HYSTERIE – výkyvy v emocionální oblasti s cílem upoutat na sebe pozornost
– nepřiměřená reakce na malý podnět
– může vést k hysterickému záchvatu (pláč, smích, upadnutí)
– převrácení psychických stavů do tělesných příznaků
– hysterická slepota, hluchota

c)      HYPOCHONDRIE         – strach z nemoci -> člověk se neustále prohlíží, chodí k lékaři

 

2) PSYCHOPATIE => trvalejší defekt osobnosti s nápadnými projevy
– touha po nevšedních zážitcích, po dobrodružství (hraničí s trestnými činy)
– sexuální činnosti
– citově chladní, uzavření, agresivní, nadprůměrná inteligence
– člověk ví, že je, ale nic s tím nedělá

3) PSYCHÓZY       -> schizofrenie a maniodepresivita

4) MENTÁLNÍ ANOREXIE A BULIMIE -> poruchy příjmu potravy

 

LÉČBA

a) MEDIKAMENTNÍ              -> sedativa; antidepresiva
b) TERAPIE           -> individuální, skupinová (psychologické metody
c) PSYCHODESINFEKCE     -> snaha upravit sociální prostředí klienta
– z prostředí se odstraní nežádoucí vlivy


SEBEPOZNÁNÍ

= proces poznávání sebe sama v různých situacích (porozumění sobě a druhým, pochopení motivů a příčin svého chování..)
 SEBEPOJETÍ
= představa, kterou si lidé o sobě vytváří a která se týká postoje k sobě, ke svému tělu ke svým schopnostem, ke svým sociálním rolím atd..

Metody sebepojetí -> Sebereflexe, sebepoznání prostřednictvím druhých lidí
Poruchy sebepojetí – např. tělesného sebepojetí – Anorexie

SEBEREFLEXE
= naše úvahy nad vlastním chováním a činy vedoucí k analýze příčin chování nebo jeho důsledků.
Výsledek sebereflexe: postupné odhalení chybného jednání a jeho náprava
Hluboká sebereflexe: náprava chybného chování (změna postojů a hodnot)
Úskalí sebereflexe : příliš časté zaměřování na vlastní chyby a slabé stránky může pozitivní účinek sebereflexe zcela zrušit.

 

SPECIFICKÉ PORUCHY UČENÍ

DYSLEXIE           => porucha učení
– pomalé čtení, slabikuje, pozměňuje písmenka, domýšlí si text
– problém s porozuměním textu

DYSGRAFIE        => porucha psaní, která postihuje úpravu písemného projevu
– problém s osvojováním některých písmen
– problémy se spojením „hláska – písmeno“ (napiš „d“ -> nenapíše)

DYSORTOGRAFIE             => problémy s pravopisem
– problémy s rozlišováním i/y po některých tvrdých souhláskách
– problémy s rozdělováním slov (spojuje předložky)
– sám si opravuje chyby

DYSKALKULIE   => problémy v matematice, problémy s čísly
– neumí + – * :    -> řešení = kalkulačka
– postihuje matematické představy, geometrie
– nerozumí: nahoře, dole, větší, menší, vpředu, vzadu

DYSPRAXIE        => postihuje koordinaci a motoriku pohybu
– problémy s manuální prací (nepřibije hřebík, nevymění žárovku)
– nebezpečný sám sobě i jiným
– potíže v TV, potíže s následností činností (nejdřív si vezme svetr, potom tričko)

DYSPINXIE          => porucha vnímané reality
– člověk není schopen realitu, kterou vnímá zachytit na papír
– potíže s VV, perspektivitou, jednoduché obrázky

DYSMUZIE          => postihuje notový zápis (nepochopí)
– potíže s HV,  nezahraje podle not,  zpívá falešně

PORUCHY ŘEČI

BALBUTISMUS = koktání => křeč hlasivkových svalů neurotického původu
AFÁZIE = úplná ztráta schopnosti řeči po úrazu, nemoci

– EXPRESNÍ AFÁZIE             -> člověk rozumí, ale nemluví
– prostředkem komunikace jsou posunky
– opožděný vývoj řeči

MUTISMUS = porucha řeči, při které člověk má schopnost mluvit, ale mluvit nechce
– např. u úzkostných dětí po nějakém šoku, schizofrenie
– psychický blok

DYSLALIE = porucha výslovnosti některých hlásek

a) ROTACISMUS                   prostý:     R

Bohemikus: Ř

b) SYKAVKY: S, C

-> LOGOPED -> odborník, který umí upravit poruchy řeči

DYSARTRIE = snížená artikulace
– organicky způsobený šum ve výslovnosti hlásek
– po cévních chorobách (mrtvice)

 

PORUCHY CHOVÁNÍ

neagresivní -> hyperaktivita, sociální deviace, záškoláctví, útěky, závislosti

agresivní -> týrání (lidí i zvířat), vandalismus, násilí

neagresivní:            SYNDROM ADHD   => porucha koncentrace a hyperaktivity
– neklidní, hluční, chaoticky neúčelný nesystematický pohyb
– uvolňují napětí; kazí hru – nerespektují pravidla
– přílišná zátěž -> vyšší dráždivost psychiky – menší výkyvy, nálady
-> systematický pohyb – plavání, jóga -> s věkem se syndrom zlepšuje
-> vhodná povolání s rychlým rozhodováním (záchranáři)
-> důsledek lehké mozkové dysfunkce; nejčastěji mají ADHD chlapci

HYPOAKTIVITA    => vnitřní neklid






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: