Otázka: Autismus
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Markéta Martincová
Gymnázium Františka Martina Pelcla v Rychnově nad Kněžnou
2013/2014
Markéta Martincová, 4.B4
Úvod
Na základní škole jsme koukali na film o jednom malém chlapci, který autismem trpěl, bohužel už si nevzpomenu na název filmu, abych ho zde mohla zmínit a doporučit. Film mě zaujal a nastartoval ve mně zájem o toto onemocnění. Dále jsme se o autismu učili na gymnáziu ve třetím ročníku, a proto jsem se rozhodla vybrat si autismus jako téma své seminární práce.
Autismus je postižení, které ovlivňuje člověka po celý život ve všech směrech. Lidé s autismem mají problémy v sociálních oblastech a jakákoli interakce s okolím je pro ně problémem. Nemají schopnost vyrovnat se se změnami, a proto si vytváří jakési rituály. Je pro ně důležitý denní řád.
Ne všichni autisté mají těžké postižení a právě těmto autistům s lehkým postižením často chybí podpora a pomoc. Nemohou sehnat práci a najít si přátele. Někteří mají dobré schopnosti a dovednosti. Uvědomují si svou odlišnost, a proto často nedokáží své schopnosti využít.
V této seminární práci bych se chtěla zabívat autismem všeobecně, studiemi autismu, příčinami možného vzniku autismu a příznaky autismu. Pokusím se i najít možnosti, jak se s daným problémem vypořádat.
„Jsem schopna ovládnout autismus…A budu ho ovládat…Nedovolím, aby autismus ovládal mne.“
spisovatelka Donna WILLIAMS
STUDIE
Rané studie
První studie o dětech, které měli diagnózu „dětská psychóza“ se objevují už v 50. letech 20. století. Tyto studie měly řadu nedostatků např. pouhý subjektivní pohled nebo nesprávné diagnostické kritérium.
Leon Eisenberg (1956)
Eisenberg pozoroval především děti mladší deseti let. Jeho práce je jednou z prvních studií autismu. Zpracování je krátké a poukazuje na širší spektrum postižení.
Milread Creak (1963)
Jeho studije zahrnuje děti i dospělé. Je také stručně zpracována a založena na dlouhodobém pozorování.
Leo Kanner
Dlouhodobě sledoval vývoj svých pacientů (někdy i 20-30 let). Vedl si pečlivé zápisky o svých pacientech. Kanner si myslel, že autismus je rané stádium schizofrenie. Všiml si, že mezi autisty jsou určité rozdíly, které připisoval intelektovým schopnostem a rozvinutosti komunikace (výsledky měli lepší ti, kteří lépe mluvili). Největší pokrok pozoroval kolem patnáctého roku života.
|
studie |
datum |
počet případů |
průměrný věk (rozmezí) |
|
Eisenberg |
1956 |
63 |
15 |
|
Creak |
1963 |
100 |
15,2 |
|
Kanner |
1973 |
96 |
22-39 |
Pozdější studie
Chung, Luk a Lee (1990)
Pozorovali děti na klinice v Hongkongu od roku 1976. Podle nich nejlepších výsledků v sociálních vztazích dosáhnou děti, kterým se podařilo rozvinout řeč do pěti let.
Goode, Rutter, Howlin
Využívali rozhovorů s rodiči dětí postižených autismem. Zaměřili se na výzkum v oblasti jazka, kognitivních a sociálních funkcí.
|
studie |
datum |
počet případů |
průměrné IQ |
průměrný věk (rozmezí) |
|
Chung, Luk, Lee |
1990 |
66 |
24 % IQ>70 11 % IQ<34 56 % 36-69 |
13 % věk>12 87 % věk<12 |
|
Goode, Rutter, Howlin |
v tisku |
75 |
75 |
29,8 (všichni dospělí) |
PŘÍZNAKY
Problémy v komunikaci
Zdravé dítě už od prvního roku života začně říkat první slovíčka a zná své jméno, tedy otočí se, když své jméno uslyší. Ukáže si, když chce podat hračky a jasně umí dát najevo, když se mu něco nelíbí. Do třetího roku života dítě dokáže ovládnout řeč.
U autistů se řeč vyvíjí jinak. U některých se řeč nevyvine vůbec a nemluví nikdy. Pro některé autisty je lepší jiná forma dorozumívání např. posunky, obrázky, písmo. Pokud se řeč autistů nevyvine na nějaký stupeň do pěti let, většinou už se nevyvine vůbec.
Autisté, kteří mluví komunikují buď pouze jednotlivými slovy, jiní opakují naučenou frázi dokola (tzv. repetetivní používání jazyka), někteří zopakují vše co slyší (tzv. echolálie). Repetetivní používání jazyka, tedy opakování jednostlivých slov, frází a vět, může být výsledkem mnoha příčin např. strach, potřeba upoutat na sebe pozornost, úzkost. Pro okolí je toto velmi vyčerpávající a zatěžující.
Vývoj řeči u některých autistů může být jen trochu opožděný, někdy dokonce předčasný, ale bohužel i takoví autisté mají problém udržet normální konverzaci. Typickým znakem je monolog svého oblíbeného tématu, který nenechávají okomentovat ostatními. Intonace hlasu autisty normálnímu člověku může připadat velmi monotóní až „robotí“. Některé malé autistické děti, u kterých se dobře vyvinula řeč, nekomunikují jako „malé děti“ ale jako „malí dospělí“.
Dalším problémem je používání slov, které se týkají budoucnosti, ale budoucnost zde není přesně vyjádřena např. slova: možná, brzy mohou v autistech vyvolat úzkost, která neodezní dokud neznají přesnou odpověď.
Pro nás jako normální lidi, je často velmi složité pochopit, co vlastně po nás autistické dítě chce, co se nám snaží říct, nebo naznačit. Autistické děti proto dávají najevo hlasitě svou frustraci, vezmu si samy to, co chtěly. Problémy s komunikací jsou i pro samotné autisty problémem, jejich jazykové bariéry pro ně mohou mít až devastující účinky, kdy propadají depresím, úzkostem, nebo mohou vyústit až v sebepoškozování.
Vhodná pomoc
Ostranění nejistoty
Jak víme, autisté nemají rádi změny, proto pro ně může být stresující např. někam odjet (výlet). Pro autistu je mnohem lepší, když mu ukážeme obrázek toho místa, aby si mohl vytvořit představu. Tato metoda je mnohem efektivnější, než neustálé verbální ujišťování a vysvětlování.
Odstranění nebo snížení nevhodných projevů řeči
Jednou z možností je nevhodnou komunikaci prostě ignorovat. Autista má svá oblíbená témata, o kterých je schopen neustále mluvit. Další možností je stanovení si pravidel (mělo by se začít už v dětství), kdy se určí povolená (vhodná) a nepovolená (nevhodná) témata, nebo přesně určit kdy, kde a s kým bude rozhovor probíhat. Nejhorším řešením by mohlo být úplné zakázání oblíbeného tématu, protože repetativní řeč je pro mnohé autisty jediná možnost komunikace s ostatními, nebo jim pomáhá s vyrovnáním se s úzkostí.
Sociální vztahy
Zdravé děti navazují oční kontakt, otáčejí se ke zdroji zvuků, usmívají se. Relativně brzy (už koncem prvního roku) jsme u zdravých dětí schopni pozorovat všechny základní emoce (souvisí se zdravým zráním nervového systému člověka). Naopak autistické děti většinou upřednostňují předměty před obličeji. Je pro ně obtížné naučit se jakékoli běžné a každodenní lidské interakci. Autistické dítě se dá poznat už při prvních měsících života, kdy se nám může zdát, že jsou k nám naprosto lhostejní, protože se vyhýbají očnímu kontaktu.
Autistické dítě většinou upřednostňuje samotu, pasivně reaguje na mazlení, nebo se mazlit nechce vůbec. Mnohé výzkumy dokázaly, že autisté mají své rodiče rádi, ale nejsou schopni dát tento cit najevo, nebo je projev této náklonosti velice neobvyklý. Autisté většinou nevyhledávají pomoc od druhých lidí a také postrádají empatii.
U autistů se můžeme setkat i s vytvářením imaginárních přátel, nebo dokonce imaginárních světů. Toto je většinou způsobeno právě jejich nedostatečná sociální interakce.
Autistické dítě si je moc dobře vědomo, že existuje přátelství a že by nejspíš mělo mít také přátelé. Autistické děti se většinou snaží navazovat vztahy buď s dospělými, nebo s o dost mladšími dětmi než se svými vrtevníky. Čím jsou tyto děti starší, tím více by se chtěli přátelit, ale nejsou schopni pochopit podstatu přátelství (za své přátele považují lidi, kteří s nimi mluví a kteří je znají). Autista nedokáže rozpoznat, kdy je na něho někdo zlý a hrubý, proto někteří lidé zneužívají jejich zranitelnosti. Jejich touha po přátelství a udržení si přátel je tak silná, že nedokáží říkat „ne“.
Protože autista nedokáže zaujímat jiný postoj k známému a cizímu člověku (k oběma zaujímá stejný postoj). může to v nás vyvolat pocit necitelnosti. Autisté nejsou schopni rozeznávat nonverbální gesta např. jiný tón řeči, pokrčení ramen). Jsou schopni naučit se správně zdravit, nebo vyjadřovat své emoce, ale vždy to působí nepřirozeně. Autisté se nechtějí chovat špatně, ale nerozeznají jak, kdy by se měli chovat.
Vhodná pomoc
začít už od dětství
Už od malička bychom měli malému autistovi stanovit pravidla, co je a co není přijatelné. Když si tato pravidla osvojí v dětství, bude je dodržovat i v dospělosti.
Reakce na náznaky druhých lidí
Je nemožné, aby se autisté naučili, jaké je vhodné téma k hovoru, nebo s kým by o tom měli hovořit. Ale můžeme se pokusit naučit je reagovat na určité náznaky např. od rodiny, učitelů apod. a tím zamezíme, že někoho urazí nebo uvedou do rozpaků.
Naučit se říkat „ne“
Autisté mají silnou touho po tom mít přátele a přátelství si udržet, proto nedokáží svým „přátelům“ odmítnout, proto se stává, že jsou často svými „přáteli“ zneužíváni. Proto by se měli naučit říkat „ne“. Pro některé autisty může být tak strašně obtížné vyslovit slovo „ne“, že se musí najít vhodná alternativa.
Pocit užitečnosti
Pro autisty je velice důležité, aby se cítili užiteční a ne zbyteční. Proto bychom jim měli ukládat jednoduché úkoly, které jsou schopni zvládnout sami.
Rituály a obsedantní chování
Sebestimulace
Sebestimulací označujeme stále se opakující pohyby. Někteří z autistů mohou neustále pohybovat rukama, chodit v kruzích. Malé autistické děti mohou strávit klidně i několik hodin seřezováním svých hraček určitým způsobem, místo toho, aby si s nimi hráli jako normální děti. Velký vztek v nich může vyvolat posunutí jejich řady hraček. Autisté většinou mají trvalé a velmi intenzivní záliby např. počítače, jízdní řády, jízdní trasy (tyto věci jsou jasně dané a nemůže je v nich nic překvapit, proto jsou u autistů tak oblíbené). Autisté často sbírají různé předměty např. ve filmu Dear John je autistický tatínek hlavního hrdiny je posedlý sbíráním starých mincí. Autisté potřebují, aby cokoliv mělo přesnou a dokonalou organizaci, proto vede jejich chování k stereotypům a rituálům.
Vhodná pomoc
Potlačování tohoto chování, není dobré, protože autista pak nemá jak jinak vyjádřit strach nebo úzkost. Když by se nám podařilo vyléčit jeden rituál, je velice pravděpodobné, že si autista vytvoří nějaký jiný. Proto bychom měli napravit příčiny, které toto chování vyvolávají např. když chceme odstranit úzkost, můžeme autistovi v úzkostných situacích pouštět jeho oblíbenou hudbu.
PŘÍČINY VZNIKU AUTISMU
Teorie vzniku autismu, která byla zastávána až do 60.let, kdy se tvrdilo,že autismus vznikal emocionálním chadem matky, dnes už neuznáváme.
Genetické faktory
Vznik autismu může způsobovat dysfunkce některých z genů, které se účastní na vývoji mozku. U rodin, do kterých se narodilo jedno autistické dítě, je pravděpodobnost narození druhého autisty 1:20. Monozygotní dvojčat, kdy se autismus vyskytuje u jednoho z nich, je velká pravděpodobnost (60-95 %), že autismem bude trpět i dvojče druhé. U dizygotních dvojčat je pravděpodobnost autismu u obou dětí podstatně nižští (0-9 %).
Nedostatečné propojení mozkových center
Výzkumi dokázaly, že u autistických dětí chybí některá nervová spojení mezi různými mozkovými centry. Uvažuje se tedy o vzniku autismu z důvodu nedostatečné koordinace mezi hemisférami.
Mozková poškození
U některých autistů se objevují určitá poškození mozkové tkáně, nejvíce poruchy levé poloviny mozku a časté změny v mozkovém kmeni. Výsledky těchto výzkumů nejsou jednoznačné, proto nelze říct, zda jsou poškození mozku příčinou autismu, doprovodným jevem nebo jeho následekem.
Mužský typ mozku
Britský vědec Simon Baron-Cohen si myslí, že autisté mají příliš mužský typ mozku. Extrémě mužský mozek je způsoben vysokou hladinou testosteronu v těle matky při těhotenství. Projevuje se nedostatečným propojením levé a pravé hemisféry mozku, proto jsou necitelní k emocím.
Monotropistická hypotéza
Tvrdí, že autisté jsou schopni se výborně koncetrovat na jeden podnět, ale nejsou schopni se koncetrovat na více podnětů najednou, což je nutné při chápání rychle se měnících sociálních situací.
ŽIVOT AUTISTŮ
Autisté a vzdělání
Asi hlavním problémem je, zda poslat autistické dítě do běžné školy nebo do speciální školy. Pro malé děti s autismem by mohli být lepší speciální školy, ale starším prospíva spíše klasická výuka. Problémem je, že ostatní děti vyrůstají a začínají si od dětí s postižením udržovat odstup.
Existují i specializované školy zaměřené na vzdělávání autistů, ale vzhledem k počtu dětí s takovýmto postižením jich je málo. V těchto školách se navrhují autistům vlastní individuální plány. Důležitá je spolupráce školy a rodiny.
Asi polovina autistů je navíc ještě mentálně retardována (střední nebo těžký stupeň MR), a proto jsou jim navrhovány školy pro mentálně retardované děti. Problémem však je, že mentálně retardované děti jsou na tom v komunikaci lépe než autisté. U těchto škol je nevýhodou neidividuální přístup.
Zaměstnání
I pro mladé lidi je přestup ze školy do zaměstnání náročný, natož pro autisty. Toto období pro ně je plné stresu.
Autisté nedokáží rozeznat potřebné a nepotřebné údaje, proto pro ně je velice obtížné vyplňování vstupních formulářů. Nedokáží udržet oční kontakt a mají problém v komunikaci, a proto může dojít k špatnému vyložení ze strany zaměstnavatele, který je neinformovaný. Proto je důležité, aby si autista nacvičoval pracovní dovednosti a chování ve společnosti.
Dalšími problémy mohou být neschopnost pracovat samostatně, dodržovat pravidla a neporozumění instrukcím nebo obsedantní chování.
Kriminalita
Nejsou prokázány vazby mezi autismem a kriminalitou. Ojediněle se setkáváme s trestným činem, který spáchal autista. Když už je něco ohlášeno na policii, většinou to je způsobeno nevhodným chováním nebo v souvislosti s obsedantním chování. Často se setkáváme se zneužitím autisty druhou osobou.
Sexuální vztahy
Autisté mají problém navázat jakýkoli mezilidský vztah, proto je pro ně mnohem těžší navázat vztah sexuální.
V dospívání má každý svou přítelkyni/přítele, autisté se snaží co nejméně odlišovat od ostatních, a proto si i oni snaží sehnat partnera. To je samozřejmě komplikováno jejich neschopností chápat sociální vztahy, respektovat pravidla a nedostatečné porozumění emocím.
Autisté totiž vypadají „normálně“ nejsou fyzicky postižení, a proto jsou náchylnějíší k sexuálnímu zneužívání.
PSYCHIATRICKÉ PROBLÉMY
Dříve se autismus označoval jako „časná dětská schizofrenie“ nebo jako „infantiní psychóza“.
Autisté nejsou schopni vyjádřit své pocity, stres a obavy, proto se objevují problémy s diagnostikováním afektivních poruch (deprese, úzkost). Autisté často vyjadřují strach a úzkost agresivitou nebo paranoidním chováním.
Stejně jako je problém rozpoznat duševní onemocnění u autistů, je těžké i najít vhodnou léčbu. Předepsání nějakých léků, které považujeme za všeobecně prospěšné, nemusí zrovna u tohoto autisty pomáhat.
ZÁVĚR
Autisté mají velké problémy s komunikací, proto je pro ně obtížné zařadit se do kolektivů jak školních tak i pracovních. Nejsou schopni vyjadřovat své pocity a chápat emoce, proto v nás mohou vyvolat pocit, že jsou vůči sobě i okolí chladní. Autismus může doprovázet i mentální retardace (až polovina případů), ale můžeme se setkat i s autisty, kteří nemají tak vážné postižení, ale i přesto potřebují pomoc. Negativně reagují na jakékoli změny. Jejich repetativní chování může být pro „normálního“ člověka obtěžující a vyčerpávající. Autisté nejsou schopni udržet oční kontakt a konverzaci, často přechází do monologu na své oblíbené téma.
Cílem mé práce bylo zjistit informace o autismu, jeho příčinách a možné pomoci. Myslím, že všechny body, které jsem si stanovila, se mi podařili v této práci splnit.
ZDROJE A POUŽITÁ LITERATURA
- Autismus. Wikipedia [online]. [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Autismus
- Howlin,P.:Autismus u dospívajících a dospělých ( Cesta k soběstačnosti);Praha;Portál;2005
- Hrdlička,M.,Komárek,V.:Dětský autismus;Praha;Portál;2004
