Filozofie – maturitní otázka ZSV

 

   Otázka: Filozofie

   Předmět: Základy společenských věd

   Přidal(a): Beatrice Sanvenero

 

 

 

FILOZOFIE

filein = milovat

sofos = moudrost

  • soustava kritického uvažování o otázkách bytí, světa, poznání…
  • Filozofie vzniká v Antickém Řecku na západním pobřeží malé Asie → místo obchodu, křižovatka mezi Evropou, Asii a Afrikou
  • 6 stol. př. n. l.
  • Pýthagorás – jako první vůbec použil slovo filosof/filosofie
  • mythologie → filozofie (z Řecké mythologie se začíná oddělovat filozofie)
  • Filozofie začíná tehdy, kdy si začínáme klást otázky, pochybujeme, divíme se a je to také tehdy, kdy ztratíme jistotu, kdy svět ztrácí jistotu
  • Filozofie začíná otázkami a končí mnohdy otázkami na vyšší úrovni, složitějšími otázkami, vyššími
  • otázky si klademe všichni, týkají se každého člověka
  • východiskem pro filozofování je naše předešlá zkušenost
  • filozofovat začínáme tehdy, kdy náš svět ztrácí jistotu
  • při filozofování si člověk uvědomuje svoji nevědomost a snaží se ji překonat („Vím, že nic nevím“ Sókratés)

 

FILOZOFICKÉ DISCIPLÍNY

  • nejstarší členění fil. je od Aristotela
  • Aristotelés:
  1. Filozofie teoretická (fyzika, matematika, metafyzika)
  2. Filozofie praktická (etika, politika, poietika)
  • z historického hlediska dala filozofie základ/zárodek většině dnešních věd a postupně se z ní vyčleňovaly jiné vědy (např. Psychologie, Politologie, Sociologie, Estetika, Logika…)

 

Ontologie on = bytí, jsoucno; logos = věda (řád, vědění)

  • věda, která se zabývá bytím, podstatou světa, hmotou, substance, podstata
  • někdy bývá Ontologie ztotožňována s Aristotelovou metafyzikou

 

Gnoseologie (Noetika)gnósis = poznání; logos = věda

  • nauka o poznání
  • řeší jaké jsou formy a meze poznání, zabývá se formami, omezeními (v poznání)

 

  • součástí Gnoseologie je:

HermeneutikaHermés (řecký posel bohů) = teorie interpretace

Etikaethos = mrav

  • morální x nemorální; dobré x zlé
  • je teorie morálky, řeší pojmy dobra a zla
  • řeší otázky mravní odpovědnosti
  • řeší otázky lidské svobody (eutanázie, interupce…)

 

Estetika z řec. slova aisthetikos = cit pro krásu, vnímavost

  • řeší problematiku krásy a ošklivosti (krása x ošklivo)
  • jak se formuje to, co se považuje za krásné a za ošklivé, jak vnímáme

 

Filozofická antropologie anthropos = člověk

  • filozofie člověka
  • zabývá se věcmi jako např. duše a tělo, podstata člověka, zabývá se člověkem jako celkem, řeší otázky lidské svobody

 

Logika  logos = věda, rozum, řád

  • dávající smysl, význam, teorie správného uvažování, myšlení

Filozofie dějin

  • zabývá se filozofickými aspekty lidských dějin

 

Filozofie přírody

  • zabývá se podstatou přírody, jejími formami, zákonitostmi (z filozofického hlediska)

 

Základní filozofické pojmy

  • Materialismus = podstatou světa je (materie) – hmota
  • veškeré duchovno je odvozené →      je spjat s:
    • Ateismus = nevěřící, popírá existenci boha (nadpřirozených sil)
    • Gnoseologický optimismus = všechno je poznatelné, vše můžeme vysvětlit
  • Idealismus = základním principem je duchovno, tzn. že duchovno stojí výš než hmota
    • objektivní = nezpochybňuje existenci objektivní reality
    • subjektivní = zpochybňuje existenci objektivní reality
      • Solipsismus = existuji pouze já a mé vědomí, všechno ostatní je fikce
    • Monismus = soustava názorů, které říkají, že skutečnost je založena na jednom principu
    • Dualismus = skutečnost je redukovatelná, podstatou skutečnosti jsou dva zpravidla protikladné principy
    • Pluralismus = principů podstat našeho světa je mnoho, uznává existenci mnoha principů našeho světa
    • Objektivismus = pro platnost našeho poznání je důležitý objekt nikoliv subjekt (já, moje vědomí)
    • Subjektivismus = pro platnost poznání není důležitý objekt, ale vlastnosti subjektu (moje vlastnosti)
    • Filozofický optimismus = lidé věří v poznatelnost světa, jsou to optimisté
    • Filozofický pesimismus = zpochybňují poznatelnost světa
      • Relativismus = zpochybňuje absolutní pravdu, pravda a poznání jsou relativní, vztahují se k nějakému člověku
      • Skepticismus = zpochybňuje poznatelnost, pravdu (skepse = pochybování), pravdu můžeme poznat pouze do určité míry
      • Agnosticismus = opět zpochybňují poznání, ale podstatě věcí neporozumí
      • Nihilismus = (nihil = nic) říkají, že žádné absolutno neexistuje (nic) a tudíž nemohu vůbec nic poznat
    • Racionalismus = (racio = rozum, mysl) směr, který říká, že všechno je poznatelné a pochopitelné rozumem
    • Empirismus = veškeré poznání je odvozené od (naší) zkušenosti
    • Senzualismus = (senzus = smyslové poznání, cítit) veškeré poznání (znalosti, schopnosti) je odvozené (pochází) z počitků smyslového vnímání
    • Iracionalismus = základem našeho poznání je něco mimorozumového, nadrozumového (F. Nietzsche, S. Kierkegaard, A. Schopenhauer)
    • Teismus = (theos = bůh) bůh stvořil svět a dále do něj zasahuje
    • Deismus = (deus, deí = bůh) bůh stvořil svět, ale dále do něj nezasahuje, je pouze jako prvotní stvořitel, hybatel
    • Panteismus = (panthé = příroda) bůh = svět, bůh = příroda, je všude kolem nás, bůh je všude, je i v nás
    • A priori = předem dáno, něco co je předem dané
    • A posteriori = poté, po (něčem), odvozené od něčeho jiného, potom

 

Antická mythologie a přechod k filozofii

  • mýthus = pověst, mýtus, vyprávění, báje, příběh
  • mythologie = vyprávění v dávné minulosti „v pravěkém dávném čase“, obrací se do minulosti
  • Řecká mythologie před vznikem filozofie si klade otázky, kde se všechno vzalo a odpověď hledali v náboženském (mythologickém) duchu pomocí tzv. kosmogonií mythologické nauky o počátcích světa. Svět vznikl díky bohům. Kde se vzali bohové?! → teogonie = bájeslovné nauky o počátcích bohů. Odvozují jedna božstva od druhých až na samotný CHAOS (neuspořádanost). Tento CHAOS řeky děsil a tak u nich postupně vzniká tendence nahradit CHAOS něčím uspořádaným, nějakým řádem. A toto je přechod od mythologie k filozofii.
  • Filozofie tedy vzniká tehdy, kdy lidé přestali slepě věřit mýtům a začali si klást otázky → stol. př. n. l. – pobřeží Malé Asie

 

Olympský mýthus

 

CHAOS (zející prázdnota)

GAIA (Země) + Erós (Láska), Tartaros (Propast) a Erebos (Tma)

ÚRANA (Nebe)

 

V čem se lišily podmínky Řecka od jiných starověkých kultur?

 

MEZOPOTÁMIE, EGYPT

  • založeny na zemědělství, silně závislé
  • organizovány do detailů
  • naprosto závislá na vegetačním cyklu
  • každé vybočení v této společnosti znamená ohrožení, zkázu
  • společnost je organizována tak, aby odpovídala přírodním podmínkám
  • jsou formováni tak, aby sloužili nějakému vyššímu cíli (Faraón = považován za boha)

 

ŘECKO

  • hornatá krajina
  • vyšší důraz se kladl na obchod a řemeslo
  • není tak závislé na vegetačním cyklu
  • společnost se rozvíjí rychleji, jde rychleji dopředu
  • díky řemeslu a obchodu mnohem více uplatňují individuální znalosti a schopnosti, vlastní rozum (invenció)
  • díky relativnímu nadbytku získávají →

= volný čas diskutují a přemýšlejí (filozofují)

  • mají prostor pro sebevzdělávání, přemýšlení
  • rozvíjí se hlavně v západním kulturním okruhu

 

na východě nedošlo k oddělení filozofie x náboženství (mýtů a filozofie)

 

Rozdíl mezi antickou a východní filozofií (orientální)

Antická

  • rozumová argumentace
  • dva různé jevy, ale propojené

 

Orientální

  • se vyjadřuje básnickou (poietickou) formou, obraznou formou
  • náboženské pravdy nejde často oddělit od filozofických

 

ANTICKÁ FILOZOFIE

  • stol. př. n. l.
  • Období starověkého Řecka a antického Říma
  • Řecko + Řím
  • filozofie je především Řecká záležitost, Římané pouze kopírují a rozšiřují řecké filozofické myšlení
  • dochází k oddělení filozofie od mýtů a vzniká filozofie jako samostatný vědní obor

 

Základní předpoklady antické filozofie:

  • Antická filozofie předpokládá → celostnost a jednota bytí(tvoří) řád (= KOSMOS)
  • řád je neosobní a racionální
  • řádu je podroben člověk
  • člověk je jedinný tvor, který má rozum (racio – je obdařen rozumem)
  • pomocí rozumu může člověk pochopit (poznat) světový řád

 

Kosmologické (předsokratovské) období (pol. 6. – 5. st. př. n. l.)

  • období přírodních filozofů

= snaží se vysvětlovat přírodní procesy

  • NE – vše vzniklo z ničeho
  • Nesouhlasí, že všechno vzniklo z chaosu (z ničeho) x ale, že něco existovalo odjakživa → hledají pralátku, praprincip

 

MILÉTSKÁ ŠKOLA

  • MILÉTOS = město, přístav, ležící na západním pobřeží malé Asie

 

THÁLES Z MILÉTU (640 – 547 př. n. l.)

  • scestovaný obchodník a kupec
  • dokázal předpovědět zatmění Slunce (které je považováno za počátek filozofie 28.5.585)
  • studoval magnetismus
  • byl výborný matematik
  • změřil výšku pyramid (podle stínu, který vrhaly)
  • filozofie: materialista a monista
  • za pralátku považuje vodu (z vody všechno vzniklo, všechno do ní zase zaniklo)
  • chápal ji jako základ všeho „Pra – voda“

 

Etické otázky:

  • Co je nejobtížnější? („Poznej sám sebe.“)
  • Co je nejsnadnější? („Poradit druhým.“)
  • Co je Bůh? („Bůh je něco, co nemá počátek ani konec.“)
  • Jak lze žít v dokonalém souladu se ctností? („Tak, že nikdy nečiníme to, co odsuzujeme u druhých.“)

 

ANAXIMANDROS (611 – 549 př. n. l.)

  • napsal spis: O přírodě (nedochoval se)
  • za pralátku považuje: APEIRON
  • vlhké x suché
  • teplé x studené
  • Geocentrický názor: Země je středem vesmíru
  • světy vznikají a zase zanikají
  • kolem země byl ohnivý obal, roztříštil se a vznikly 3 prstence (sluneční, měsíční, hvězdný)
  • evoluční teorie (vývoj)
  • Země byla původně v kapalném stavu a pak se vysušovala, vznikly pevniny, živočichové nejdříve byli ve vodě a postupně se dostali na souš

 

ANAXIMENES (585 – 524 př. n. l.)

  • za pralátku považuje vzduch
  • všechno vzniklo zhušťováním vzduchu
  • světy vznikají a zase zanikají
  • první škola, která se snaží o vysvětlení světa z něho samotného
  • prazákladem světa je hmota nebo něco duchovního
  • základem je pouze jeden princip
  • význam: všechno se snaží vysvětlit bez předsudků (přírodovědeckým myšlením)

 

PÝTHAGORÁS A PYTHAGOREJCI

 

PÝTHAGORÁS ZE SÁMU (581 – 497 př. n. l.)

  • významný matematik a filozof
  • žil v jiho – italském městě: Krotón
  • chodil celý v bílém, měl důstojné vystupování bez emočních výkyvů
  • jako první přišel s pojmem filozof (člověk milující moudrost)
  • základem jeho nauky je hledání opět nějaké pra – látky/pra – principu
  • základem jeho nauky je nauka o číslech (aritmos = číslo)
  • čísla jsou základem našeho světa
  • mezi všemi částmi tohoto světa jsou číselné vztahy
  • všechno ve světě je uspořádáno podle číselných vztahů
  • poznat svět = poznat čísla, která ten svět řídí
  • harmonie světa spočívá v tom, že všechno je uspořádáno podle čísel
  • každé číslo má určitý význam:

1 = Bůh

3 = nevěra

10 = nejdokonalejší číslo

= 1(bod, základ prostoru) + 2 (přímka, úsečka) + 3 (trojúhelník) + 4 (čtyřstěn)

 

mystické a náboženské ideje:

  • věří v převtělování duší (reinkarnace) → Indie
  • lidská duše je nesmrtelná, prochází neustálým koloběhem znovuzrození
  • Pythagorejci byli přísní vegetariáni!

 

Estetika:

  • čísla se nejvíce projevují v hudbě (výška tónu závisí na délce struny atd…)
  • nebeská tělesa: vydávají zvuky, plují po obloze – nebeská hudba sfér – stejně jako rána z pistole, jak proráží zvuk, když plují po obloze
  • hudba může mít (a má!) léčivé účinky – Muzikoterapie
  • „Buď mlč a nebo řekni, co by bylo lepšího.“

 

PÝTHAGOREJSKÁ ŠKOLA

  • velmi uzavřená skupina (sekta)
  • podmínky: 40 dní půst, zachovávání mlčenlivosti až 5 let, zkoušky z matematiky, zavázáni k poslušnosti, střídmosti, zdrženlivosti, mlčenlivosti (ve všech věcech)
  • vážili si: gymnastiky, lékařství, hudby
  • největší autoritou celé školy byl Pýthagorás „autos efá“ (sám řekl) – nejsilnější možné potvrzení
  • považovali se za něco víc (Aristokraté)
  • chtěli zasahovat do politiky

→ škola byla násilně rozehnána

 

ELEJSKÁ ŠKOLA

  • ELEA = město v jižní Itálii (opět počítáno do Řecka)

 

XENOFANÉS Z KOLOFONTU (565 – 473 př. n. l.)

  • jako první řecký filozof, kritizuje řecké náboženství
  • jako první řecký filozof, kritizuje tradiční řecké náboženství
  • je předchůdcem Elejské školy
  • kritizuje antropomorfní představu Bohů (lidé si představují své bohy – člověčí tvar – lidská podoba, černoši – bozi s tmavou pletí, podle jeho tvrzení, kdyby měli např. psi ruce, namalovali by své bohy jako psy)
  • o bozích nemůžeme nic vědět, jelikož jsme je nikdy neviděli, tudíž je nemůžeme ani poznat
  • kritizuje polyteismus – to nejdokonalejší (Bůh) může být jen jedno, nemůže být více bohů a jeden jim vládnout (např. Zeus vládne všem řeckým bohům)
  • Jeden Bůh je všudypřítomný – Panteismus
  • Je považován za zakladatele nauky o věčném neproměnitelném bytí za rozmanitosti všech jevů (uvnitř jsou změny, ale celek zůstává stejný, neměnný)

 

PARMENIDÉS Z ELEJE (540 – 465 př. n. l.)

  • Vše, co tvrdí mu podle jeho názoru vnukla bohyně spravedlnosti Niké
  • Všechny pravdy poznal rozumem, nikoliv smysly
  • Bohyně mu dala zároveň dar, jak pravdu sdělit, interpretovat lidem
  • Opravdovou skutečnost poznáme pouze rozumem, smysly nám poskytují falešný obraz světa → racionalismus, ontologie, odpůrce senzualismu
  • Jen jsoucno jest, nejsoucno není a nemůže být ani myšleno
    → Jsoucno je něco, nějaká osoba, předmět, věci, které vyplňují prostor, např. i vzduch, nejsoucno je naprosto prázdný prostor, který neexistuje (kdyby existoval, již se stane jsoucnem). Jsoucno (vše, co vyplňuje prostor) se jako celek nepohybuje, protože nemá kam. K pohybu by jsoucno potřebovalo úplně prázdný prostor – nejsoucno, to ale neexistuje. Jsoucno je navenek stále → Pohyb neexistuje, neexistuje ani dění, změny, jen věčné neproměnlivé bytí, protože pohyb jsoucna by předpokládal nejsoucno, aby se mělo jsoucno kam pohybovat.
  • Nejsoucno (neexistuje) – kdyby existovalo, stane se jsoucnem
  • Smysly, které nám předvádí svět změny (vznik pohybu) nás klamou, jsou zdrojem omylu

 

ZÉNÓN Z ELEJE (490 – 430 př. n. l.)

  • Obhajuje Parmenidovo učení, přišel s tzv. Aporiemi (logický paradox) → důkazy proti pohybu:

Achilles a želva

  • Achilles – nejrychlejší běžec – nikdy nedohoní želvu, která je o kus před ním.
  • V okamžiku, kdy totiž doběhne na původní místo želvy, želva se posunula o malý kousek dál. Když Achilles uběhne tento kousek, je želva zase o kousek dál a tak až do nekonečna.
  • Jeho pohyb lze tedy popsat jako nekonečnou řadu stále kratších úseček, což pro starší řecké filosofy představovalo nepřekonatelný paradox
  • Vzdálenost se bude mezi nimi neustále zmenšovat, ale nikdy nedosáhne 0
  • Paradox vyvrácen až v 19. Století diferenciálním počtem

 

Půlení

  • Paradox půlení čiargumentuje takto: představme si, že někdo chce uběhnout vzdálenost 100 m. Než se tam ale dostane, musí uběhnout 50 m, předtím už 25 m a tak dále až do nekonečna.
  • Takže se „nemůže“ hnout z místa, protože každý pohyb vyžaduje nekonečně mnoho dílčích přesunů.

 

Letící šíp

  • V kterémkoliv bodě svého letu se šíp nachází v nějakém bodu prostoru, kdy je v klidu → když je v klidu v každém okamžiku svého letu, tak je v klidu i v celém čase → šíp se nepohybuje

 

  • vyvrácení aporií:
  1. Diogenés: Vstal a prošel se.
  2. Diferenciální počet: prostor není nekonečně dělitelný
  3. Čas nelze rozložit na řadu časových bodů, protože pro čas je typické stálé plynutí. Rozkouskovanost času vychází z našeho myšlení.

 

  • Aporie sloužily jako argumenty proti jiným školám, proti svým odpůrcům

 

HÉRAKLEITOS Z EFESU (540 – 480 př. n. l.)

  • zvaný „temný filozof“ (vyjadřoval se v metaforách)
  • byl ze vznešené rodiny, jako prvorozený měl vše zdědit, ale vzdal se toho ve prospěch svého bratra, byl znechucen vývojem v Efesu – nepřítel demokracie, samotář, chtěl se plně věnovat filozofii, ve vysokém věku se úplně odloučil od lidí a žil jako poustevník v horách (živil se pouze rostlinami)
  • za praprincip považuje oheň – přináší veškeré změny, z něj vzplanutím a uhasínáním vznikají, zanikají a mění se ve svůj protiklad jednotlivé věci
  • rozněcování a uhasínání se děje pomocí LOGOS (= řád), který je společným všem na světě a řídí celou přírodu, úkolem člověka je LOGOS poznat
  • Hérakleitos pravděpodobně nemyslel oheň doslova, ale spíše v přeneseném významu něco jako pra-energie – tento prapůvodní oheň je božský a lidská duše je jeho část
  • svět a život je plný protikladů (mladý x starý, den x noc, zima x teplo) → existuje neustálé napětí, veškerý vývoj se odehrává v polární souhře protikladných sil, v boji protikladů se utváří harmonická celistvost světa, napětí je nutné (kdybychom nebyli nemocní, nevěděli bychom, jak příjemné je zdraví a nevážili bychom si ho, zlo nám ukáže dobro), kdyby napětí pominulo, nastane klid = smrt
  • je zakladatelem dialektiky = svět se neustále mění a vyvíjí, navazuje na něj Hegel a marxisté (v 19. stol.)
  • Hérakleitos tedy stojí v opozici k Eleatům (Parmenidés – změna není možná X Hérakleitos – dialektika – neustálá změna)
  • byl relativista
  • „Pantha rhei.“ = „Vše plyne, nic netrvá.“ , „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.“ (jiná voda + my jsme jiní)

 

KRATYLOS

  • Hérakleitův žák, byl absolutní relativista
  • nesouhlasil s výrokem „Nevstoupíš dvakrát…“ – tvrdil, že nevstoupíš ani jednou, neboť řeka není, je jen nepřetržitá změna
  • než člověk něco řekne, již se to změní → jen seděl a hýbal prstem

 

MLADŠÍ FYZIKOVÉ

 

  • pokouší se sjednotit filozofii Elejské školy a Herakleita
  • existuje neměnný základ tohoto světa (z Elejské školy) a na neměnné základy působí dynamický princip (od Herakleita)

 

EMPEDOKLES (490 – 430 př. n. l.)

  • materialista, pluralista, eklektik (vybírá myšlenky z různých směrů a dělá z nich novou filozofii)
  • pralátky: 4 živlyoheň, voda, země, vzduch
  • završil přírodní filozofii
  • na 4 živly působí dynamický princip: láska (spojuje) a svár (rozpojuje)
  • ve vývoji světa různě převažuje láska a svár

 

  • vznik živých bytostí:
    • existují nižší organismy, poté vyšší (rostliny → živočichové → člověk)
    • z oboupohlavních bytostí → muž, žena
  • věřil v převtělování duší
  • věřil, že jeho duše je v božském těle → důkaz: skočil do Etny (a Etna měla vyplivnout jeho tělo, ale Etna údajně vyplivla jen jeho zlatý střevíc – střevíc je hodnotnější než Empedokles)

 

ANAXAGORAS Z KLAZOMEN (500 – 428 př. n. l.)

  • působil v Athénách – přítel Perikla
  • musel opustit Athény – byl obviněn z bezbožnosti – tvrdil, že slunce není bůh, ale žhnoucí kámen
  • předchůdce atomistů
  • základem světa jsou navzájem kvalitativně odlišné pralátky = HOMEIOMEREIAI (σπέρματα) = SEMENAspermata, zárodky věcí (v každém semínku je obsaženo něco ze všeho)
  • → např. Buňka z našeho těla obsahuje DNA – vzorec pro barvu očí, kůže, vlasů …
  • princip, který semena spojuje a rozpojuje – NÚS = myslící, rozumný, všemohoucí a neosobní – abstraktní představa boha
  • NÚS – působí jako prvotní hybatel, dále do dění světa nezasahuje (= deismus)

 

ATOMISTÉ

  • nejvýznamnější škola předsokratovského období
  • ovlivňovala fil. myšlení a vědu až do 19. století

 

LEUKIPPOS (500 – 440 př. n. l.)

  • „Ani jedna věc nevzniká bez příčiny, ale vše vzniká z nějakého důvodu a nutnosti.“
  • kauzalista = příčinnost determinita = určení, nepoznaná nutnost
  • všechno je jasně určeno v pevné souvislosti příčin a následků
  • zakladatel atomismu, ale jeho učení známe díky Démokritovy, který jeho učení převzal
  • materialista

 

DÉMOKRITOS (470 – 360 př. n. l.) Z ABDÉR

  • hodně cestoval, studoval → utratil celé rodinné jmění → vrátil se do Abdér
  • zdrženlivý – neúčastnil se veřejných diskuzí, nezaložil školu
  • neustále něco zkoumal a něčemu se smál (→ považován za blázna)
  • jeho filozofický systém stojí na několika předpokladech:

 

1) Plné a prázdné:

  • Eleaté tvrdili, že pohyb není možný, protože prázdný prostor neexistuje

X

  • Démokritos tvrdil, že nejsoucno je zcela prázdný prostor

        svět       → jsoucno – vyplňuje prostor

nejsoucno – úplně prázdný prostor

2) Atomy:

  • jsoucno se skládá z atomů (atomos = nedělitelný)
  • atomy jsou velmi malé, nepostřehnutelné, jsou věčné, jsou ze stejné látky, mají rozdílnou váhu a velikost
  • vznik věcí = spojení atomů
  • zánik věcí = rozpojení atomů

 

3) Pohyb atomů:

  • atomy se pohybují v prostoru, mají malé háčky
  • tím jak do sebe narážejí – vznikají věci
  • spojování a rozpojování se neděje pomocí ducha, děje se tak podle zákonitosti, která je pro jsoucno imanentní (= mají to v sobě dáno) – přírodní zákony
  • náhoda není (náhoda je nepoznaná nutnost)

 

4) Primární a sekundární vlastnosti:

  • Primární
    • tíha, hustota, tvrdost
    • jsou výsledkem rozdílů ve tvaru, poloze, velikosti a uspořádání atomů, ze kterých jsou složeny
  • Sekundární
    • barva, chuť, vůně, teplota
    • nejsou ve věcech, vycházejí z našich smyslů
    • přídavek, který dáváme věcem

 

5) Duše člověka:

  • složena z kulatých, hladkých atomů → duše je hmotná
  • po smrti se atomy rozlétnou a mohou vytvořit duši někoho jiného

 

Etika: „smějící se filozof“

  • blaženosti dosáhnul pomocí radostné spokojenosti mysli (být umírněný – nepřejídat se, pohrdat smyslovými požitky, nejsou hodnotné duševní statky (člověka šlechtí duševní síla, ne fyzická)
  • zásady umírněnosti bychom měli udržovat ve všech oblastech života
  • „Život bez slavnosti je jako dlouhá cesta bez hospod.“

 

Estetika:

  • umění je závislé na přírodě (umění napodobuje přírodu)
  • umění nám dává radostné pocity
  • negativní postoj k hudbě

 

VRCHOLNÉ OBDOBÍ ANTICKÉ FILOZOFIE

  • Antropologický obrat – filosofové se začínají obracet ke člověku a společenským problémům (ne již k přírodě)
  • Hlavním centrem filosofie jsou Athény (po řecko-perských válkách)
  • Do popředí se dostává etická otázka „Jak žít?“.
  • Důvodem antropologického obratu je lidská aktivita, především politická aktivita člověka v demokratické polis.

 

SOFISTÉ

(sofia = moudrost)

 

  • profesionální učitelé filosofie a rétoriky, slibovali svým žákům, že je za peníze naučí myslet, mluvit a jednat → tím je připraví na úspěšnou politickou kariéru
  • je jim vytýkán gnoseologický relativismus = není možné dosáhnout absolutního, trvale platného (provždy a pro všechny lidi) → neučili své žáky poznat pravdu, ale aby jim bylo dáno za pravdu (přesvědčit posluchače, že právě ta jejich pravda je pro ně nejlepší) → učili hlavně rétoriku (rétorické triky)

 

PROTÁGORÁS Z ABDÉRY (480 – 410 př. n. 1.)

  • Člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou.”
  • výrok je výrazem subjektivismu, vše, co je dobré nebo zlé, správné nebo špatné, musíme vždy posuzovat ve vztahu k člověku → pravda je relativní a subjektivní, neexistuje žádná absolutní pravda
  • výrokem myslel jednoho konkrétního člověka (ne člověka obecně), neboť tatáž věta může být jednou pravdivá a jednou nepravdivá (záleží, kdo ji vysloví, okolnosti apod.)
  • tvrdil, že o bozích nelze vědět, jestli jsou nebo nejsou, na to je ta otázka příliš temná a náš život příliš krátký → byl obžalován z bezbožnosti a vypovězen z Athén

 

GORGIÁS Z LEONTÍN

  • napsal spis „ O nejsoucnu neboli o přírodě“, dožil se údajně 109 let, nihilista:

Nic není. Je-li něco, nelze to poznat. Lze-li to poznat, nelze to sdělit ani vysvětlit. ” → potom jsou to slova, která můžeme každý vysvětlit, interpretovat odlišně

 

Etika sofistů

  • je jim vytýkán etický relativismus = relativizují jednotlivé morální pojmy, jako jsou dobro a zlo (co je pro jednoho dobro, je pro jiného zlo, např. nemoc – pro člověka zlo, pro doktora dobro), relativizují i základní pravidla života obce
  • rozvíjejí spor o to, zda-li jsou lidské zákony dány od přirozenosti (přírodou) a jsou tudíž věčné a neměnné, nebo jsou dílem člověka, tedy jsou změnitelné => tvrdili, že jsou společensky a historicky podmíněné, a tedy změnitelné → neexistují zákony od boha
  • někteří sofisté pochybovali dokonce i o oprávněnosti otroctví, na němž stála athénská demokracie

 

Estetika sofistů 

  • umění je v protikladu k přírodě (jako první Protágorás) => umění závisí na člověku, ale příroda je na člověku nezávislé, umění je záměrné, příroda náhodná
  • existují různé druhy umění – některé slouží požitku, některé jsou užitečné
  • krása je relativní

→ sofisté relativizují naprosto vše

 

SOKRATES (469 – 399 př. n. l.)

  • Syn sochaře a porodní báby, narodil se, vyrůstal v Athénách, prožil zde celý svůj život
  • Údajně byl velmi ošklivý – odstáté uši, ohrnutý nos, ale měl krásnou duši
  • Jeho manželkou byla XANTIPA – legendární žena, vyčítala mu, že opustil roli otce a věnoval se filosofii
  • Nikdy nenapsal žádné dílo, nezaložil žádnou školu, učil neorganizovaně na ulicích v Athénách (na tržištích, v ulicích)
  • Jeho názory sepsal PLATÓN
  • Odsouzen k trestu smrti, že kazí mládež, z bezbožnosti, také z toho, že byl nepřítelem demokracie, kterou skutečně podrýval
  • Odsouzen v 70 letech života k smrti, musel vypít číši jedu (měl možnost útěku, ale odmítl ji, nechtěl utíkat z Athén, stál si za svou pravdou)
  • Jeho obranu sepsal Platón v díle Obrana Sokratova
  • Nejznámější citát: „vím, že nic nevím.“
  • Stojí v opozici proti sofistům, nebyl absolutní relativista

 

Sokratovský dialog:

  1. část dialogu
  • Sokrates klade otázky, hraje si na hloupého…
  • Předstírá hloupého a ptá se lidí na různé otázky (Jak žít?! Co je to ctnost?! …)
  • Sokrates svými otázkami donutí 2. člověka uvědomit si, že o daném problému nic neví a že jeho názor byl mylný
  1. část dialogu
  • maietická metoda (porodnická metoda, porodnické umění)

→ zrození pravdy, dobírají se k pravdě

 

  • Sokratovská ironie:
  • Sokrates svými otázkami přivede lidi do rozpaků

 

  • Sokrates nabádá lidi, aby používali rozum, protože rozumem můžeme poznat pravdu

racionalista

  • Smysl Sokratovských dialogů → Naučit lidi používat vlastní rozum – rozum je spolehlivý základ pro naše poznání → racionalista

 

Etika Sokrata

  • hlavní cíl života je dosáhnout blaženosti (=eudaimoniá)
  • toho dosáhneme ctnostným životem
  • ctnostný život = znát dobro
  • „Kdo dobro zná, tak ho i koná.“

 

Etický intelektualismus

  • každý člověk v sobě má vnitřní božský hlas → DAIMONION (svědomí, vnitřní božský hlas, který říká, co je dobré, co je špatné…)
  • Sokrates uvádí 4 ctnosti, které by měl mít každý člověk (Antické ctnosti):
  1. Moudrost
  2. Statečnost
  3. Spravedlnost
  4. Umírněnost

 

Estetika

  • Sokrates si klade otázku, jestli můžeme reprodukovat něco, co nevidíme (co nevnímáme zrakem)
  • Podle Sokrata ANO, protože umělecké dílo má hlavně vyjadřovat stav duše.
  • Druhou otázku si kladeJací lidé mohou být zobrazováni?!
  • Říká, že pouze lidé s vysokým mravním ideálem (dobří lidé, lidé na vysoké úrovni)

KALOKAGATHIA (=ideál tělesné a duševní krásy) krása a dobro

  • na Sokrata navazují tzv. Sokratovské školyMegarská, Kynická, Kyrénská

 

PLATÓN (427 – 347 př. n. l.)

  • člověk, který pocházel z bohaté Athénské rodiny
  • měl básnické nadání, chtěl se stát (měl se stát) básníkem
  • ve 20ti letech (osudové setkání) potkal Sokrata a rozhodnul se věnovat filozofii
  • 8 let Sokratovým žákem
  • napsal obhajobu Sokrata
  • po Sokratově smrti opustil Athény, cestoval (jižní Itálie, Indie)
  • vrátil se do Athén a v olivovém háji, který byl zasvěcen bohu jménem Akademos, založil školu Academia – centrum vzdělanosti v Athénách
  • fungovala až do roku 529 n. l. – zavřel ji Justinián I. (rozvoj křesťanství) jako pohanskou školu
  • fungovala nepřetržitě přes 900 let
  • díla psány dialogickou formou – okolo 37 dialogů, sbírka dopisů
  • v dialogu vystupuje Platón, Sokratés, oponenti Sokratovi (Protágorás, Gorgiás)
  • Platón se nikdy neoženil a byl natolik vážný člověk, že se nikdy nezasmál

 

dílo:

  • Obrana Sokratova
  • Symposion
  • Políteiá (=ústava) → obsahově nejbohatší dílo, nejrozsáhlejší
  • Zákony
  • Faidón (o nesmrtelnosti)
  • Faidros (dílo o duši a o idejích)
  • Kritiás (zmínky o bájné zemi Atlantidě)
  • Platón zemřel, když měl rozpracované dílo zákony, nedokončil ho

 

Filozofie:

  • Platón je zakladatelem a představitelem objektivního idealismu

= uzná existenci reálného světa a jeho základním východiskem je duchovní princip (duchovno)

 

Nauka o idejích = myšlenka existence 2 světů

1) svět idejí – ve světě idejí jsou ideje všech věcí → věcné, neměnné, dokonalé

  • mohu ho poznat pouze rozumem

 

2) svět smyslů – náš svět

  • jsme v zajetí smyslů
  • náš svět je nedokonalou kopií světa ideí
  • poznání:
    • jedinné pravé poznání je rozumové, smyslové poznání nás klame, smyslové poznání je nepřesné
  • duše:
    • člověk se skládá ze 2 částí: tělo a duše
    • tělo = pomíjivé – spojeno příliš se světem smyslů
    • duše = je nesmrtelná a přebývá v ní rozum, patří do světa ideí
    • duše než se dostala do lidského těla byla součástí světa ideí
    • neexistovalo nic, co by nevěděla
    • když se dostane do lidského těla, vše zapomene

 

veškeré naše poznání je pouze rozpomínání se na svět idejí

  • tyto vzpomínky vyvolávají touhu (ÉRÓS) vrátit se do světa idejí; ÉRÓS = LÁSKA
  • ideální průběh života → nebráníme se érótu – osvobozujeme duši od smyslů a vedeme filozofický život
  • většina lidí je příliš vypjala na smyslový svět (na kopie idejí)

 

Podobenství o jeskyni

  • Lidé jsou v jeskyni spoutáni tak, že se nemohou otočit a vidí jen na zadní stranu jeskyně, kde vidí pouze stíny skutečných věcí (za jejich zády plane oheň a mezi nimi chodí lidé a povídají si apod., ale ti spoutaní vidí jen stíny a považují je za skutečnost). Jednomu z obyvatel (jeskyně) se podaří vymanit z pout a dostane se z jeskyně → spatří skutečný svět → on se vrátí a chce o tom světě povědět ostatním. Chce je přesvědčit, že vidí pouze mihotavé a pomíjivé odlesky. Lidé v jeskyni mu ale nevěří a nakonec ho utlučou. V podobenství Platón líčí cestu filozofa k pravému poznání, naráží i na osud Sokrata, kterého „obyvatelé jeskyně“ (=Athéňané) zabili, protože je chtěl dovést k pravému poznání.

 

 

Tělo Duše Ctnost Stát
hlava rozum moudrost vládci (filozofové)
hruď vůle odvaha strážci
břicho žádostivost uměřenost výrobci

 

  • Vládci a strážci mají společný majetek i rodiny (vzdělání a výchova dětí je natolik závažná věc, že nemůže být svěřena jednotlivci). Ženy mohou patřit mezi vládce.
  • výjimečný názor – (říkal, že stát, který nevychovává a nevzdělává ženy, je jako člověk, který cvičí jen pravou ruku)
  • Nejvýše stojí hlava – rozum – moudrost – v čele filozof král (ví, co je dobro), filozof král má právo vybírat ze strážců ty nejlepší za účelem zplození potomků, případně rozhoduje o usmrcení nežádoucích dětí = eugenika (nauka o způsobech zušlechtění lidské společnosti), prosazuje se spíše negativní eugenika = omezení rozmnožování nežádoucích jedinců (zneužito nacisty)

 

  • Formy vlády – monarchie, aristokracie, oligarchie, demokracie, tyranida
  • snažil se aplikovat teorii ideálního státu v praxi, ale neuspěl (Syrakusy – Sicílie)

 

Etika

  • na vrcholu světa stojí idea dobra, ten který tuto ideu dobra poznal, je filozof král, proto stojí v čele obce
  • obec = uskutečnění dobra → opozice = zlo, jeho členovéusmrceni
  • spravedlnost = plnění povinnosti, které vyplývají z postavení ve struktuře obce

 

  • podobenství vozatajeFaidros – vozataj řídí trojspřeží, černý kůň (symbol zla v člověku), bílý kůň (dobro v člověku) a grošák (uměřenost), v mládí řídí člověk trojspřeží nevyrovnaně, ve stáří = vyrovnanost

 

 

Estetika

  • Krása a dobro jsou téměř totožné, krásu nelze hledat ve smyslových kvalitách jednotlivých předmětů, ale v jejich vztahu k lidské činnosti
  • Hledat absolutní krásno (to, co je krásné pro všechny) – hierarchie krásy:

→ Krása těla (fyzická krása)

→ Krása duše

→ Krásná věda

→ Ideál světské krásy

  • Skutečné krásno – pouze ve světě idejí, umění = kopie kopií

 

  1. roviny umění:
  2. božské umění – dává vznikat přírodě, má božskou podstatu
  3. lidské umění řemeslné – vytváří nějakou věc
  4. lidské umění napodobující – degradující obraz skutečnosti, toto umění odmítá

 

  • Koncem života názory změnil a připustil výchovnou funkci umění (hlavně hudby)

 

ARISTOTELES (384 – 322 př. n. l.)

  • Nejvýznamnější Platónův žák a zároveň jeho největší kritik
  • Encyklopedicky shrnul celý dosavadní vývoj řeckého myšlení
  • Na rozdíl od Platóna, který psal formou dialogu a poeticky, tak Aristotelovo dílo mělo ráz spíše věcný, empirický, přírodovědecký
  • Narodil se ve Stageiře (Chalkidiki), jeho otec Nikomachos byl lékařem na dvoře krále Filipa II. Makedonského, v 17ti letech vstoupil do Platónovi Akademie, v níž setrval až do Platónovi smrti (347 př. n. l.)
  • Přestože byl Aristoteles Platónovým oddaným žákem a přítelem, dostala se jejich filozofie časem do rozporu (Aristotelův smysl pro empirismus X Platónův idealismus), pro Aristotela to nebylo vůbec lehké a své konečné rozhodnutí „vykročit ve filozofii svou vlastní cestou“ vyjádřil výrokem: „Přítelem je pro mě Platón, ale ještě větší přítelkyní je pro mě pravda“ → Platón ustanovil, aby po jeho smrti v čele Akademie stanul nikoli Aristoteles, ale jeho synovec Speusipos, který byl sice méně nadaný, ale poskytoval záruku, že povede školu v linii platonismu
  • 343 – 340 př. n. l. vychovatel Alexandra Makedonského
  • Aristoteles založil v Athénách vlastní školu – Lykeion (podle boha – ochránce stáda proti vlkům) – peripatetická škola = při výuce se procházeli – finančně dotováno Makedonci
  • Během působení na škole LYKEION (12 let) napsal veškerá díla
  • Roku 323 zemřel Alexandr Makedonský → ARISTOTELES uprchnul z Athén na rodný ostrov a umírá na perforaci žaludečního vředu

 

Dílo:

  • Poieutika
  • Politika
  • Etika Nikomachova
  • Metafyzika (o podstatě světa)
  • Fyzika
  • O duši (o psychologii a poznání)
  • Organon (logika, má 6 dílů)

 

  • Filozofie:
  • Kritizuje Platóna: podstata věci nemůže být odloučena od věci samotné = ideje nemohou existovat odděleně od věcí → to co je u Platóna rozděleno, u Aristotela tvoří jednotu
  • Všechny věci jsou tvořeny 2 částmi:
    • Forma (morfé) → duchovní princip
    • Látka (hýlé) → materiální princip
  • Hýlémorfismus = filozofie Aristotela
  • Aristoteles je dualista (základem světa jsou 2 principy)
  • Látka sama o sobě nepředstavuje nic konkrétního
  • Obsahuje v sobě pouze možnost, aby se z ní stala nějaká skutečná věc
  • Skutečnou věcí se látka stává až ve spojení s formou
  • Např. slepice – u slepice je forma kvokání, snášení vajec
    • Když slepice umře, přestává kvokat a snášet vajíčka → přestane existovat její forma → zbyde po ní jen látka (mrtvá hmota)
  • Aby forma přistoupila k látce dochází ke kinésis (=pohyb)
  • Díky pohybu vznikají věci
  • Někdo musel dát prvotní impuls k pohybu – prvotní hybatel (= Aristotelova představa Boha)
  • Prvotní hybatel udílí všemu pohyb, ale dál do vývoje světa nezasahuje = deismus
  • Prvotní hybatel = ideální forma, forma všech forem → nezávislá forma na látce
  • Vše uvádí do pohybu, ale sám se nepohybuje
  • Je nehybný, jinak bychom museli vysvětlit jeho pohyb
  • Každá změna v přírodě je přechod látky od možnosti ke skutečnosti

 

  • Aristoteles je dualista, jeho ontologie se nazývá HÝLÉMORFISMUS
  • látka sama o sobě nepředstavuje nic konkrétního, obsahuje v sobě jen možnost (dispozici), aby z ní vznikla nějaká skutečnost (skutečná věc), skutečností se látka stává až ve spojení s formou

např. slepice: forma = kvokání, snášení vajec → když slepice umře, přestane kvokat a přestane tak existovat její forma – zbude po ní jen látka, ale to už není slepice

jedná se o mrtvou hmotu

  • Přechodem od možnosti ke skutečnosti dochází k pohybu = kinésis → konkrétní věci vznikají spojením látky a formy, díky pohybu → prvotní impuls k tomuto pohybu (aby mohla k látce přijít forma) dává prvotní hybatel = Aristotelova představa „Boha“
  • Prvotní hybatel – udílí všemu pohyb, působí jako stvořitel, ale dále již nezasahuje = deismus
    • Je to forma všech forem, jediná forma, ideální forma, která je nezávislá na látce (nejedná se o nic hmotného, jde o duchovní princip
    • Uvádí vše do pohybu, ale sám se pohybu světa neúčastní
    • Je nehybný, nebo bychom museli vysvětlit, odkud on má pohyb (kdo mu ho udělil) → nebyl by prvotní hybatel

 

  • Každá změna v přírodě je podle Aristotela přechodem látky od „možnosti“ ke „skutečnosti“, vše kolem nás má svou podstatu, která je zapříčiněna existencí 4 příčin věcí:
    • látková příčina – vodní páry jsou v mracích, když se vzduch ochladí, prší
    • formální příčina – přirozeností vody je padat na zem, téct dolů
    • hybná (působící) příčina – vodní páry se ochladí
    • finální (účelová) příčina – prší proto, že rostliny a zvířata potřebují déšť, aby mohli růst

 

= tím shrnul dosavadní myšlení o příčinách:

  • První přírodní filozofové – hledali pralátku = hmotná příčina
  • Pythagorejci – číslo = praprincip = formální příčina
  • Hérakleitos + mladší fyzikové – příčiny změn (oheň, dynamický princip) = hybná příčina
  • Sokrates – nejvyšší idea dobra = věci jsou takovými a ne jinými, protože je nejlepší (dobré), aby takovými byly = náznak finální příčiny

 

Další příklad čtyř příčinstříbrná miska:

 

4 druhy příčin:

  • Všechno kolem nás má svoji podstatu a to je způsobeno čtyřmi příčinami

 

Např. Stříbrník, který vytváří stříbrnou obětní misku.

  1. Látková příčina: látka, hmota (stříbro)
  2. Formální příčina: tvar, forma misky (jak vypadá)
  3. Hybná (působící) příčina: stříbrník, který ji vyrábí, (výrobce)
  4. Finální (účelová) příčina: pro obětní obřady

 

= shrnul dosavadní myšlení celé filozofie

 

Gnoseologie:

  • Díky smyslům poznáme jedinečnost věcí, toto vnímání ale nemůžeme ztotožňovat s poznáním skutečnosti. Schopnost vnímat mají všichni živočichové/všechny bytosti. Pouze u některých vzniká paměť. Ale pouze u lidí z paměti vzniká zkušenost → veškeré vědění a umění u lidí vzniká na základě zkušenosti. Rozumové poznání je vyšší než smyslové, protože díky rozumovému jsme schopni vnímat obecně.

 

Logika:

  • Definoval tzv. SYLOGISMUS = pojem, soud, úsudek
  • 3 kategorické soudy = 2 premisy + závěr

 

Státoprávní teorie:

  • Říká, že člověk je ZOON POLITICON = tvor společenský nemůže žít mimo stát, musí žít ve společnosti. Prostudoval více jak 150 ústav řeckých městských států a zjistil, že se opakuje 6 základních forem vlády.

 

DOBRÉ ŠPATNÉ
Monarchie (vláda jednoho) Tyranie (vláda jednoho)
Aristokracie (vláda několika) Oligarchie (vláda několika)
Políteiá (vláda mnoha) Demokracie (vláda většiny)

 

  • Ideální stát je takový, který má převahu střední vrstvy a je jedno jaká zřízení mají (záleží na tom, co jim vyhovuje)
  • Otroctví naprosto schvaluje, říká, že otrok je živý nástroj s duší (motyka, krompáč – nástroj bez duše)

 

Etika:

  • Cílem je dosažení blaženosti, té se dosáhne tvořivým a aktivním životem = rozumovou činností (=člověku přirozená činnost)
  • Rozumnost = etická ctnost – pro Aristotela je to středmost (zlatá střední cesta) = uměřenost mezi krajnostmi, např. mezi zbabělostí a nerozvážnou smělostí je střední cestou statečnost, mezi lakomcem a marnotratníkem je zlatou střední cestou člověk štědrý a hospodárný
  • Aristoteles nepřiznává ale všem stejnou schopnost myslet: otroci – nemyslí, ženy – myslí jen omezeně
  • Platónův ideální stát je nereálný – kritizuje Platóna

„Všeho s mírou“

 

Estetika:

  • Umění má poznávací charakter – prostřednictvím umění poznává člověk podstatu skutečnosti
  • Dualismus látky a formy se objevuje i v umění – forma je v umělci obsažena dříve než látka
  • Umění = reprodukce skutečnosti, není to ale absolutní obraz
  • KATHARSIS = očistný účinek umění – tragédie, hudba, tanec; např. výtvarné umění ho nemá
  • Umění nemá jen úlohu očištění od negativních citů, ale působí radost a zábavu, pomáhá tak naplňovat nejvyšší lidský cíl = štěstí (scholé), člověk se nemusí věnovat jen každodenním povinnostem, ale může se věnovat také ušlechtilé zábavě

 

STŘEDOVĚKÁ FILOZOFIE

= křesťanská filozofie

 

  • Z časového hlediska rozšiřování křesťanství navazuje na konec antické filozofie
  • Z hlediska duchovních dějin se jedná o velký skok, o velkou změnu
  • Součástí jsou i dějiny náboženství
  • Šíří se až po roce 30 n. l.
  • Křesťanství se začíná šířit v 1 stol. n. l. především misionářskou činností apoštolů
  • Pavel – který nakonec zemřel mučednickou smrtí v Římě
  • Petr – je považován za prvního „papeže“

→ (Dnešní papežové se považují za následníka apoštola Petra)

  • V 2. stol. n. l. už ve všech částech římské říše už fungují, existují různé křesťanské obce (sdružení)
  • Křesťanství je oficiálně zakázáno, v podstatě z 2. duvodů:
    • Viděli v nich odpůrce římského náboženství a odpůrce veřejného pořádku
    • Křesťané neuznávali císaře jako boha
  • Veškeré církevní obřady, bohoslužby se konaly tajně v katakombách

→ NERO, MARCUS AURELIUS, DIOKLECIÁNUS, HADRIÁNUS = pronásledování křesťanů

  • Mnoho křesťanů pro svou víru zemřelo, byli mučeni – umučeni
  • Mučedník = člověk ochoten zemřít pro svou víru – vzdát se života pro svou víru → posílení křesťanství
  • Místo toho, aby bylo křesťanství potlačeno, je posíleno
  • – bylo křesťanství povoleno (Konstantin)

→ Jako státem uznané náboženství → konec pronásledování křesťanů

  • – křesťanství se stává jediným povoleným a uznaným náboženstvím v Římské říši (ostatní náboženství jsou považována za pohanská) a prosadilo se ve všech městech – na vesnicích ještě pohanská

 

PRAMENY KULTURY A DUCHOVNÍHO SVĚTA STŘEDOVĚKU

  1. Středověk stojí na Řecké vzdělanosti
  2. Římské právo (Římská říše)
  3. Rozmáhající se křesťanství
  4. Vliv Slovanů, Germánů. Keltů

 

  1. základní periody:

 

  1. PATRISTIKA
  • Apologetika
  • Dogmatika
  • Systematika
  1. SCHOLASTIKA
    • Ranná
    • Vrcholná
    • Pozdní

 

PATRISTIKA (1. – 8. stol.)

Páter = otec

  • Období církevních otců a jejich nauky, hájí a šíří křesťanské myšlenky

Apologetika (1. – 2. stol.)

Apologie = z řeč. obhajoba, odpověď

  • Období kdy církevní otcové obhajují křesťanskou nauku před pronásledováním a pomluvami ze strany židů a pohanů
  • Brání křesťanství
  • Patří tam tzv. starší církevní otcové (Tertullianus, Kléméns Alexan., Órigénés)
  • Zevnitř: křesťanství je ohrožováno i zevnitř různými sektami, proudy, které vyšly z křesťanských myšlenek
  • Gnostikové = říkají, že boha lze poznat i za života, v principu jde o směr křesťanství s prvky Platóna, Stoicismu, Novoplatonismu, Pythágora (gnósis = poznání)
  • Manichejci = Mání – zakladatel (lat. Manicheus)
  • Míšení křesťanských a pohanských prvků
  • Ostře odmítají židovství, zavrhují starý zákon

 

Dogmatika

  • Tvoří se základní církevní dogmata
  • Ve 4. stol. – spor: Aria a Athanasia

→ je to spor o podstatu bytosti Krista a jeho vztah k bohu otci

  • Arias → tvrdil, že Kristus je syn boží, ale není totožný s Bohem otcem, ale je mu podřízen, je to jakýsi prostředník mezi Bohem a lidmi
  • Athanasius → říká, že Kristus je syn Boží a je bytostně totožný s Bohem otcem
  • svolán koncil do Nikaii – Nikájský koncil: zvítězil názor Athanasia, ariánství dlouho přežívá
  • Dogma o trojjedinosti boha dominuje až od konce 4. stol:

→ Otec, syn i duch svatý jsou jedna osoba – jsou totožní

 

Systematika (od 4. – 7. /8. stol.)

  • Období systematika je křesťanství šířeno mladšími církevními otci

 

AUGUSTINUS AURELIUS (354 – 430)

  • Narodil se v Numidii
  • Syn pohanského otce a křesťanské matky
  • Rozpolcený život
  • Mládí – v Kartágu – rozmařilý způsob života
  • S konkubínou čekal dítě → utekl → našel si další
  • Dopustil se krádeže

 

Dílo:

  • Vyznání (vylíčil svůj život)
  • V 32 letech u něj došlo k obratu pod vlivem jeho matky: sv. Moniky a milánského kněze sv. Ambrože
  • Opustil rozpustilý způsob života, stane se knězem, později biskupem
  • Umírá v Hipponu
  • Jeho duchovní vývoj byl složitý:
  • Manicheismus → skepticismus → platonismus → novoplatonismus → křesťanství

 

Dílo:

  • Vyznání
  • O obci boží
  • O Trojici

 

Filozofie:

  • Radikální teocentrista = bůh je středobodem všeho
  • Celý svět i člověk nese stopy Trojicetriadická struktura – zastánce dogmatu o trojjedinosti boha

 

3 základní části jeho filozofie:

  • ONTOLOGIE = Bůh je nejvyšší bytí, bůh je nezávislý, nejvyšší bytí, příčina bytí
  • GNOSEOLOGIE = Bůh je nejvyšší pravda, bůh je důvodem našeho poznání
  • ETIKA = Bůh je nejvyšší dobro, bůh je pravidlo žití

→ Bůh otec je věčné bytí a vyvozuje ze sebe ještě Krista jako sebepoznání (skrze Ježíše poznáme boha otce) z boha otce a Ježíše Krista vychází Duch svatý, který zosobňuje naše mravní konání

  • Radikální teocentrismus není jen teoretická záležitost, ale má i praktický význam pro celek – člověka: závislost člověka na Bohu → člověk by měl neomezeně poslouchat církev (církev je prostředníkem mezi bohem a lidem)
  • KREACIONISMUS = zabývá se stvořením světa

→ Bůh stvořil svět z ničeho (rozdíl oproti Antice, kdy jsou principy pralátek)

  • Vedle boha nemohl existovat další princip
  • Bůh = jediný a dokonalý
  • Bůh X Plotínos (svět emanuje od Boha): Svět a Bůh musí být oddělený
  • Augustinus tvrdí: SVĚT JE OD BOHA, NIKOLI Z BOHA → kdyby byl svět z Boha, byl by dokonalý. Svět není ani dokonalý ani věčné ani božské, musí být oddělený od boha
  • Svět existoval od věků v mysli Boha v podobě idejí → náš svět je zobrazením božských idejí → teologizace Platónovy teorie ideí
  • Bůh stvořil svět ze svobodné vůle (ne z nutnosti) a dále ho řídí (zasahuje do něj)
  • OTÁZKA ČASU A VĚČNOSTI:Co dělal Bůh v čase (době), než stvořil svět?

Bůh nestvořil svět v čase, ale s časem

  • ČAS: minulost = něco, co již není

přítomnost = něco, co je

budoucnost = něco co ještě není

  • Čas = něco, co nemá trvání mezi dvěma nic
  • Člověk je bytost, která není schopna setrvat v přítomném okamžiku
  • Kdyby byl čas přítomný zůstával přítomný, byla by to věčnost
  • Bůh = věčná bytost, stojí nad časem, neexistuje u něj před nebo potom → spása člověka: vykoupením se z času a spočinutím v božské věčnosti
  • ETIKA: problém zla Kde se bere ve světě zlo? Proč člověk koná zlo, když svět stvořil dobrotivý a dokonalý Bůh? Proč si dobrotivý Bůh přeje zlo? Zlo neexistuje (pouze nedostatek dobra. Menší dobro)
  • Bůh používá zlo, aby více vyniklo dobro
  • Nauka o predestinaci (předurčení): Adam jako první člověk (se narodil) svobodný a bez hříchu a měl možnost e řídit Boží vůlí a dosáhnout nesmrtelnosti → propadnul hříchu a tímto hříchem jsou zatíženi všichni lidé, celé lidské pokolení → dědičný hřích → lidé nejsou svobodní, musí hřešit a propadnout smrti (trest za hřích)
  • Bůh některé lidi vykoupí ze smrti svou milostí a vezme je k věčné blaženosti, zbytek k věčnému ztracení
  • Augustinovo učení bylo velice radikální
  • Církev jeho učení zmírnila, říká, že Bůh nezavrhnul ani nepovolal lidi předem, ale díky své vševědoucnosti, on ví, jak se budeme chovat, jak dopadneme
  • ESTETIKA: Augustin preferuje asketizmus, je zakladatelem asketického proudu
  • Odsuzoval např. divadlo (jako neuctivou zábavu)
  • Jediná odsuzující literatura – Bible
  • Nejvyšší umění je Bůh
  • „O obci boží“ – stát božský
  • Existují dva státy – stát božský (nebe, ráj) tvoří ho všichni lidé, omilostněni Bohem a stát pozemský ten je plný hříchu a je nedokonalým obrazem božího státu má se co nejvíce podobat tomu božskému)
  • Ani sama církev ještě není obec boží, ale pouze shromažďuje podle boží vůle ty, kteří budou vykoupeni

 

DIONÝSIOS AREÓPAGAITÁ (5. stol)

  • Významný myslitel mladší Patristiky
  • Jeho jméno je pouze pseudonymem
  • Pouze používá jméno Dionýsia z Athén v době raného křesťanství, který byl tehdy členem Aeropágů v Athénách – byl křesťan, konvertoval ke křesťanství
  • Pseudonym přijat, aby dodal svým dílům váhu, jako, že je z dob raného křesťanství
  • Křesťanský novoplatonik: Bůh je nepoznatelný a nevýslovný
  • Rozvinul negativníapofatickou cestu poznání Boha → říká, že nemohu vypovídat něco o Bohu, když je nepostižitelný, nepoznaný, nevýslovný, o Bohu mohu pouze říci, co nevím a tím dospívám alespoň částečnému poznání
  • ESTETIKA: opět ztotožnění je krásné s dobrem
  • Bůh je ta nejvyšší krása, Božská krása je prapočátek všeho

Další představitelé mladší Patristiky:

  • Řehoř Myseyský (4. st.)
  • Ambrož z Milána (4. st.)
  • Isidor ze Sevilly (7. st.)
  • Béda (8. st.)
  • Alucumin z Yorku (9. st.)
  • Jan z Damašku (9. st.)

 

Celá patristika hodně vychází z Platóna (má Platónský až novoplatónský ráz)

 

Základní dogmata utvořená na konci patristiky

  1. trojjedinost boha: jednota boha stvořitele = vykupitele Boha
  2. nauka o predestinaci (předurčení)
  3. propast mezi stvořitelem a stvořením
  4. církev má nárok být jedinou strážkyní božské pravdy na zemi

 






—————————————————————————

 Stáhnout práci v PDF  Upozornit na chybu

 Učebnice k maturitě  Maturitní kurzy

 Učebnice k VŠ přijímačkám  Kurzy na přijímačky

—————————————————————————

Další podobné materiály na webu: