Otázka: Postmoderní filosofie
Předmět: Základy společenských věd
Přidal(a): Barbora
POSTMODERNA V UMĚNÍ
– pojem postmodernismus označuje nové přístupy v současné vědě, v umění a ve filosofii
– termín postmodernismus se nejdříve začal užívat v rámci architektury, když začala být kritizována díla modernistických architektů (funkcionalismus – Francouz Le Corbusier), kteří podřizovali provedení staveb jedině jejich účelu a funkci
– také ve výtvarném umění a literatuře se začínají prosazovat názory, které kritizují do sebe zahleděné avantgardní směry, jež svůj program zakládaly na myšlence revolučních obratů v umění i ve společnosti
– postmodernismus se v umění projevuje mísením různých žánrů a směrů, odmítáním závazných pravidel a programů, postmoderní umění kritizuje i „vyumělkovanost“ moderního umění, které se stalo nesrozumitelným i pro běžného čtenáře či diváka, a proto se postmoderní umělci snaží, aby umělecké dílo bylo víceúrovňové, tzn., že z něj má mít požitek jako běžný čtenář, tak i čtenář vzdělaný
OBECNÁ CHARAKTERISTIKA POSTMODERNÍHO MYŠLENÍ
Kritika europocentrismu
– filosofické myšlení postmoderny vychází z poznatku, že proamerická kultura budovaná na anticko-křesťanských základech byla dosud příliš zahleděna do sebe a nebyla ochotna považovat jiné kultury (čínskou, islámskou, indickou apod.) za zcela rovnoprávné a rovnocenné
Kritika universalismu a racionalismu
– postmoderní myšlení kritizuje nejen europocentrismus, ale i samotné základy evropské kultury (racionalismus – víra ve všemocnost lidského rozumu; a universalismus – přesvědčení o všeobecné celosvětové platnosti toho, co vzniklo v rámci evropské civilizace), protože se ukázalo, že velké historické projekty založené na těchto základech a na optimismu dějinného pokroku, naprosto zklamaly
– místo snahy o racionální a univerzální vysvětlení světa (které je podle postmoderny často spojeno se snahou o univerzální celkové ovládnutí) klade postmoderna důraz na pluralitu přístupu ke světu – žádný způsob výkladu světa si nesmí nárokovat právo na absolutní platnost a musí uznat, že jiné přístupy ke světu nejsou horší, ale pouze jiné
POSTMODERNÍ FILOSOFIE
– postmoderní filosofie navázala na strukturalismus, který původně vznikl v rámci lingvistiky, kde byl jeho hlavním představitelem Ferdinand de SAUSSURE (1857 – 1913) [sosýr] – Saussure rozlišoval jazyk jako systém (fr. langue, angl. language, něm. Sprache) a jazyk jako konkrétní promluvu (fr. parole, angl. speech, něm. Rede) – při této konkrétní promluvě jsme vždy determinováni jazykem jako systémem
– v pozdějším období začal být strukturalismus uplatňován i v jiných společenských vědách, především v sociální a kulturní antropologii (sociologie, etnologieú, kde byl nejvýznamnějším představitelem Claude LÉVI – STRAUSS [levi strós] – zkoumal vztahy a chování v určitém typu společnosti s ohledem na myšlenkovou strukturu jejich světa; to, co nám připadá podivné či zábavné u primitivních kmenů, je v rámci jejich systémů myšlení (mýty) zcela pochopitelné a oprávněné
– do postmoderní filosofie (navazující na strukturalismus) jsou řazeni především francouzští myslitelé – Michel Foucault [fukó], Jacques Derrida a Jean–Francois Lyotard [lijotár]
MICHEL FOUCAULT (1926 – 1984)
– proslavil se především svými pojmy epistéma (epistémé) a diskurs:
- epistéma – tento pojem označuje určitý systém či řád, který „vládne“ dané společnosti v dané době a tuto společnost determinuje
– epistémy jsou různé jak v dané chvíli pro různé společnosti, tak pro jednu společnost v různých dobách
- diskurs – způsob promluvy (věda, umění, způsob života) typický pro určitou epistému
– ke konkrétnímu diskursu jsme nuceni konkrétní epistémou
JEAN-FRANCOIS LYOTARD
– postmoderní dobu charakterizoval ve svém díle Postmoderní situace – všechny předcházející dějinné epochy měly podle Lyotarda „zastřešující systém“, který lidi žijící v dané době sjednocoval – Lyotard je označuje jako meta-příběhy (nad-příběhy, vyprávění)
(např. v antice to byla řecká nebo římská mytologie, ve středověku křesťanství, od novověku především osvícenství, víra ve všemocnost lidského rozumu, v komunistických zemích víra ve spravedlivou společnost založenou na naprosté rovnosti)
– v dějinách se ovšem ukázalo, že tyto „projekty“ nefungují, a proto v dnešní době už neexistuje nic, co by bylo schopno lidi sjednotit a čemu by všichni věřili → toto je pro Lyotarda základní znak dnešní postmoderní doby; neexistuje jeden univerzální metapříběh, ale žijeme v pluralitě různých příběhů, z nichž si libovolně vybíráme.
