Resilience, lidská odolnost v psychologii

společenské-vědy

 

Otázka: Resilience, lidská odolnost v psychologii

Předmět: Společenské vědy

Přidal(a): Emma Konečná

 

 

Co lidská odolnost představuje a jaké jsou její aspekty? Dá se změřit, v jedinci silněji upevnit a co je k tomu třeba?

Pojem resilience ( z lat. resilio, resiliere – skákat zpět, odrážet se, odskakovat) je světu oficiálně znám už přes 40 let, až do dnešní doby však není jasné vědcům ani osobám snažícím se pracovat na posílení ducha, jak tento koncept jednotně uchopit, definovat. Zjednodušeně jej lze popsat jako souhrn faktorů determinujících druhy a množství energie, s jejichž vynaložením se jedinec vyrovnává s vlivy nejrůznějších činitelů, minulými traumaty, zátěží v podobě nároků společnosti. Lidově řečeno – co je třeba, aby si člověk dlouhodobě i v aktuálním stavu “udržel věci pohromadě” i když by se mohl hroutit, křičet, válet se v slzách. Jde o tu koncentraci, která vede k výkonu a je dalším krokem k dosažení sebekontroly a vnitřního klidu, navrácení se zpět k původnímu stavu bez znatelnějšího poškození psychiky.

Resilience je celoživotní proces. Děti nepotřebují žádné speciální vlastnosti, aby si resilienci vytvořily. Když si ji člověk vytvoří, neznamená to ovšem, že nebude mít do konce života problémy a krize, nýbrž že je dokáže zvládnout a překonat.

Vlivy určující v jaké míře a náladě je člověk schopen čelit nástrahám života můžeme rozdělit na osobní, sociální a environmentální, všechny se ale navzájem ovlivňují a doplňují schopnosti i osobnost jedince. Profesorka Kirsten Maclean zdůrazňuje pro lidskou pohodu a odolnost důležitost funkčnost osobnostních principů jako je např: sebeúcta (respektuhodné chování vůči sobě samému, obklopování se lidmi s vysokou hodnotou), vnímání vlastní účinnosti, náklonnost (láskyplné pouto mezi dvěma jedinci, které přetrvá dlouhou dobu bez ohledu na vzdálenost a emocionálně spojuje tyto dva lidi), bezpečné zázemí (kontinuita vztahů, zajištění stabilního místa k životu), iniciativa (schopnost a snaha o činnost, akci), identita (vědění kým osoba je, odkud pochází a pro koho je důležitá), víra a morálka (myšlení v širším hodnotovém systému). Prostředí, sociální zázemí a environmentální situace prostoru, ve kterém člověk vyrůstá, může přinášet různá vývojová rizika, např. dítě přicházející ze země chudé, postižené suchem má větší předpoklad znovu spadnout do kruhu dluhů a chudoby, neschopno se z něj během života vymanit.

Pokud bychom chtěli resilientnost jedince změřit, bylo by třeba identifikovat rizikové faktory, které mohou zvyšovat negativní vliv zátěžových situací, a pozitivní faktory protektivní, které mohou naopak tento vliv snižovat. Mezi ně patří tělesná konstituce (citlivost těla, neurobiologický systém, temperament), společenskost a schopnost komunikace, osobnostní nabyté i genetické předpoklady (nadějnost, vnímaná vlastní účinnost, sebehodnocení, pozitivní sebepojetí). Výzkumy a měření odolnosti jsou většinou vedeny v nízkoprahových, ohrožených skupinách mladých lidí, v poslední době jsou následovány zásahy sociálních pracovníků, aby bylo o adolescenty pečováno a směřovali k pozitivnímu vývoji.

V dnešní době promořené novou pandemickou hrozbou pro vyspělé Evropské státy i zbytek světa, který se k tomu potýká ještě s dalšími problémy v podobě válek, hladomorů, neovladatelné korupce, dostává resilience a její rozdílná míra u osob různých soc. skupin úplně nový rozměr. Strach z nakažení nás sice oddaluje, zato nepoznaná, u vnímavějších  již pochopená nutnost sebereflexe přibližuje k sobě navzájem, protože pod tlakem zůstat v domově, který nemusí být bezpečným místem, neustálé mediální bombardování a omezování základních denních svobod moderního života, cítíme podobnou psychickou vyčerpanost, úzkosti, mnoho z nás jistě i deprese. Stát se odolnějším a psychicky stabilnějším je však možné ku příkladu díky rozšířené a kognitivně prováděné relaxaci, zabýváním se přítomností, věcmi které můžeme ovlivnit, reagování úměrné dané krizi, promyšlené a bez afektu, i následná reflexe bez zbytečného sebeobviňování se. Empirie chyb, ztrát a diskomfortu, pokud je vnímána, nám podá rozsáhlý podklad pro budování naší celkové odolnosti, která je, jak je na začátku tohoto textu zmíněno, pružný celoživotní proces.

Je třeba si však, na jednu z dalších stran uvědomit, že tvrdé jádro silného člověka se skládá hlavně z připouštění si svých slabostí, občasné trudomyslnosti a přijetí, že tyto chmurné myšlenky, i nechuť jakkoliv se jimi zabývat je přirozená a v pořádku. Napětí nutící nás k přehnanému každodennímu výkonu není společenskou ctností, nýbrž stínem poháněcím lidi k činnostem a přetvařování se, které jim vůbec není vlastní. Proto žijme jak je nám milo a držme své hlavy a duše vztyčeny jen jak to jde.

 

Zdroje:

  • https://psychkont.osu.cz/fulltext/2014/Novotny_2014_1.pdf
  • https://books.google.cz/books?id=HkIgDgAAQBAJ&printsec=frontcover&key=AIzaSyDlPfI89JdFhWBVsMVsavVo6aNh057xlTc#v=onepage&q&f=false
  • https://www.ff.upol.cz/fileadmin/userdata/FF/katedry/pch/vyzkum/Stefkova-Resilience_interior.pdf
  • https://www.researchgate.net/publication/263384351_Six_attributes_of_social_resilience
  • https://mentalnitrenink.cz/blog-cs/zaklady-mentalniho-treninku/resilience-ii-jak-merit-a-zlepsit-psychickou-odolnost/




Další podobné materiály na webu: